Jedna báseň. Autoři čtou: Miroslav Olšovský

Olga Stehlíková, 28. August 2019

Ve vzácné redakci Vratislava Färbera vyšla nová sbírka Miroslava Olšovského Tahiti v hlavě. Obsahuje básně z let 1999 až 2016, rozdělené do pěti stejnojmenných oddílů nazvaných Básně podle abecedy.

Úvodní předbáseň sbírky Tahiti v hlavě je nejen jakousi sumarizací všeho, co v knize následuje, ale je z ní možná vůbec nejpůsobivější vůbec. Dovolím si ji sem vložit celou:

Každá abeceda je děravá. Skutečný jazyk
abecedu nesnese. Drtí ji v každém písmeni
a rozbiji napadrť. Abeceda se noří do
jazyka a ztrácí se v něm. Abeceda, to jsou
opuštěné ostrovy, které jazyk omílá. Jazyk
je děravá abeceda – stejně jako čas.

Vypadá to zprvu, že abeceda zde bude základním symbolem a zkratkou pro tematizaci jazyka a pro hrátky s formou (i nakladatelství avizuje tuto novinku efektní básní, v níž se usmrcují jednotlivá písmena abecedy). Ostatně básně jsou do oddílů organizovány podle prvních písmen jejich názvů a řazeny „abecedně“. Ale zrovna citovaná báseň a abeceda nejsou pro Olšovského sbírku nejpříznačnější.

Že je to míněno jinak, ukáže se záhy. V centru pozornosti Tahiti v hlavě stojí jazyk, který nedostačuje básnickému vyjádření, a člověk, který nedostačuje ani jazyku, natož poezii, natož jazyku poezie, ač po obojím touží, ba nemůže bez toho být. Tato sbírka je vyjádřením urputné nekončící snahy najít výrazy pro nevyjádřitelné. Je to taková toužebně zoufalá sbírka, plná verbalizované a hořce vnímané samoty, prázdnoty, nicoty i nicotnosti a bezesmyslnosti života (psaní, jazyka, básní…); sbírka, která se upírá k nemožnosti tvorby a skutečného pojmenování věcí.

Jenže ona je skutečně zoufalá TOUŽEBNĚ. Nadějeplná zář možností nepohasíná ani s verši jako dole hořké my/ A nahoře hvězdy. Nahoře jsou jasné, nedostupné hvězdy pravého, vševýstižného označování, které osvětlují naše všestranné (vyjadřovací a pojmenovávací) zoufalství. Kromě této významové či sdělné linie je pro sbírku formativní ještě výrazná a výrazně kontrastní linie poezie milostné, stojící proti všemu tomu zmaru – kupříkladu jako hvězda.

Prvnímu oddílu dominují obrazy ztrápené hlavy (prázdné všeho a plné ničeho: všemožných ne) a ulic (plátů ulic, uliček, které nic neznamenají). Jejich zaplněnost (cizími) lidmi kontrastuje s prázdnotou hlavy mluvčího (v hlavě je jasno jako v hrobě, prázdná, ubohá hlava) nebo horkým, spalujícím zmatkem v ní (titulní Tahiti v hlavě, sen jako výbuch v hlavě).  Tady už přichází ke slovu hlavní, silně vyzbrojený, přesto neschopný hrdina: slovo, jazyk, poezie z nich vytvořená a jimi jsoucí. Rek, k němuž se lze uchýlit pro útěchu a před nímž nelze než pociťovat bázeň a bojovat s ním o něj – a to ve všech oddílech absurdity. Slovy se tu dokonce i dýchá, slovo je vítr, slovo déšť/ slovo.

Poezie je sice nemyslitelná, protože i slovo je nemyslitelné, ale obojí je zjevně tu, mimo jiné či právě v těchto slovech – a na tomto paradoxu je vystavěno mnoho básní této sbírky, třeba Tuto báseň/ jsem nezamýšlel nebo Prázdné je všechno/ kromě toho, co je/ prázdné, nebo

 Smysl těchto veršů přede mnou
spočívá v tom, že tu nejsou
Poezii nejde než odmítnout
a nepsat.

Ještě je snad možné pokusit se psát bez jazyka, a vše v úhrnu je přesně tím, oč Miroslav Olšovský touto sbírkou usiluje.

oslovsky portret Portrét Miroslava Olšovského, foto: Josef Chuchma

Ve druhém oddílu je silněji nasvícena smrt, umírání, to, co je po umření – a pak znovu poezie, báseň, to, co básní je a co jí není, jaká báseň mohla být, byla-li by ovšem vůbec napsána. K čemu lze takto dospět? Tak samozřejmě: k tomu, že básní je vše (I to je báseň –/ nic nenapsat; Je to jen varianta/ a nic víc,/ jen varianta,/žádná báseň; Podívej se okolo,/ slova náležející věcem / jsou báseň, kterou pravě čteš). Vytrhávat a přiřazovat takto z celku zjevně spolu související kousky je ovšem činnost úplně nemožná a vůči knize necitlivá. Zamýšlené vyznění těchto veršů se prokreslí až souvislým čtením v pořadí právě takovém, v jakém jsou básně do sbírky uspořádány: mnohé je tu vícečetně opakováno, v mnohém mluvčí sebe a čtenáře utvrzuje repeticí nebo variací.

Jaký je to mluvčí? Zoufalý, sám (pokud už ne sám, pak dozajista s nikým; žena, s níž se slastně prolíná, může být abstraktní), beznadějně sklíčený, myslící na smrt či rovnou vymřelý, s troskami představ, který má ovšem takovou zásobárnu ne, tolik slov pro negaci světa (nic, nikdo, nijaký, ničí, žádný, nebyl, není, nebude, zmizelo vše, jdu někam/ do nikam. Zapomenut. Už ani slovo… už nic a pak už ani nic. Slova, kde je není. Nenávratno, propasti, žádní lidé, žádné já; plecháč zbloudilého slunce vybaveného stínem, nic nemám/ nikde se nenacházím), tolik ne-slov, vyjadřujících absenci existence, až se právě toto stává jeho bohatstvím (Představte si poezii, v níž i smrt pláče… V níž je mluvčí vymezen slovy, která jsou ovšem nicky, jsou nicotami.) Z takto nahromaděného nicu je velké Cosi – Něco, s nímž lze porůznu básnicky být a nakládat. Ve čtvrtém oddílu se ukáže, že něco přece jen zbývá, hned v prvním čísle:

A nyní nám už nezbývá
nic než naprostá internace
jazyka, zoufalých gest,
mozku i bolesti

Nastal čas, kdy se bytosti z věcí, tak nekonkrétních a tolikrát na předchozích stranách vyvolávaných, navracejí svému původnímu zničení. Nastává prostor pro čistotu či alespoň očistu. Je konečně možné znovu zopakovat, že psát básně je k ničemu.  Proto to ostatně mluvčí dělá. Z jakého také jiného důvodu lze psát? Milostná linie přetrvává a je uchopována stále působivěji:

Chtěl bych být tebou,
když jsi se mnou,
abych aspoň na chvíli byl sebou,
když jsi se mnou
a já s tebou

V poslední čtvrtině sbírky se znovu vrací, tentokrát koncentrovaně, základní symboly, základová slova této knihy: prostor, představa, hlava, ulice: Prostor je jen představa/ mé hlavy v ulicích Prahy. A znovu, z nicu něco: nepatrna/ přízeň nicoty; i a na smrt je možné zařvat: chcípni, smrti.
Pátý oddíl je pak tvořen jedinou delší básní, na jejímž konci ční nadějeplná otázka týkající se hotového díla: Přijmou to lidé?/ Tyto fragmenty. Za ní už nenásleduje, inu, nic. Ani tečka.

Bylo nejspíš potřeba napsat o tom tolik sebevariujících básní, aby se dostavil zaručený účinek, bylo potřeba psát o nemožnosti psát hodně. Kdepak jen prosté, jednou vyslovené zoufalství a pocit bezvýchodné, unavené neschopnosti (slov)! Být neschopen slov, to neprožijete jen jako ošklivou jednorázovou epizodu jakési nepříjemné virózy. To všechno se dostavuje a bude dostavovat stále, znovu a konstantně – trvá to a přetrvává, sesbíráno za sedmnáct let života na hranici básně. Muka se nevyskytují nadarmo pouze v podobě plurálové.

Miroslav Olšovský: Tahiti v hlavě. Fra, Praha 2019, 140 stran, doporučená cena 189 korun.

olsovsky Miroslav Olšovský v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Miroslav Olšovský (*1970), spisovatel, rusista. Narodil se v Ostravě. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval roku 2002 magisterské studium rusistiky, na téže fakultě vloni dokončil doktorské studium v oboru filozofie. Od roku 2000 pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR, konkrétně v Oddělení dějin slavistiky a slovanských literatur; od roku 2004 je tam výkonným redaktorem literární části časopisu Slavia. Knižně debutoval roku 2006 autorským výborem ze svých básní z let 1990-2003 pod názvem Záznamy prázdnot. V roce 2011 publikoval sbírku Průvodce krajinou. Následovala próza Líčení (2012). Předloni zveřejnil přepracovanou a rozšířenou verzi svého debutu, svazek Kniha záznamů a prázdnot. Letos vydal sbírku Tahiti v hlavě. Kromě toho Olšovský občas publikuje v literárních periodikách básně, texty o literatuře nebo recenze. Editorsky se podílel na výboru z tvorby pěti ruských autorů, kteří působili zhruba před sto lety a hlásili se k takzvané skupině činari (Ten, který vyšel z domu…, 2003) a rovněž na výboru z básní a próz ruského undergroundového básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Miroslav Olšovský žije v Praze.

cover Přebal sbírky Miroslava Olšovského Tahiti v mé hlavě, repro: Fra


Natočili: 
Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

TÉMATA

Poezie
Literatura
Magnesia Litera
Jedna báseň

A/Z SOUVISEJÍCÍ