Jedna báseň. Autoři čtou: Lukáš Marvan

Olga Stehlíková, 18. September 2019

Básník a prozaik Lukáš Marvan publikoval svou první básnickou knihu před šestadvaceti lety. Proluka mezi autorovou nejnovější sbírkou Cestovní básně a předcházejícím Deníkem Avatára je plných devět let – a přesto se Marvanova poetika nemění, snad jen prohlubuje.

Pro Marvanovu tvorbu po roce 2000 je určující sebereflexe vlastního osobního úsilí při prošlapávání cesty k sebepoznání, k sebepřijetí a ke snesitelnému a smyslem naplněnému pobytu na světě. Jedním ze směrodatných období na této soukromé i veřejně básnické cestě byl mnišský pobyt na Srí Lance na přelomu let  2002/2003. Půlroční čas v džungli se odráží zejména v knize Mnich – Deník ctihodného Mantakusaly (2004) a v reflexivní básnické sbírce Klášter v džungli (rovněž 2004). Deset let života po návratu ze Srí Lanky (tenhle čas je jen nějakým špatně osvětleným průchodem kamsi) pak sleduje autobiografie Záblesk svobody (2014).

Jako buddhistický mnich musel Marvan projít nesnadnou proměnou, vzdálit se původnímu já, osvobodit se – a po návratu domů ovšem bojovat s udržením těžce vydobytých hodnot. Těžko se totiž spojuje pozbytí ega a zbavení se středoevropských kulturních nánosů s psaním básní, v nichž obvykle autorské já nelze bez následků potlačit. Tento boj duchovně oproštěného s neodbytně lidským, boj konečného s věčným, je v nové básnické sbírce svérázně zachycen a přetaven ve čtenářsky stimulující napětí.

Mluvčí této poezie zažívá smutky, obavy, strachy a úzkosti (výjimečně i radosti) jednoduše lidské, existenciální, plynoucí z prostého pobytu zde: z prázdnoty, povrchnosti, neschopnosti přesahu, z touhy po sebevraždě. Z neustálé hrozby znicotnění. Na ně se nabalují témata spirituální a motivy snové, přízračné či těžící z magického či mystického a meditativního prožitku, podobně jako je tomu v předchozích Marvanových sbírkách.

Některé z čísel Cestovních básní jsou, řeknemě, dějové, vyprávějí konkrétní uzavřený příběh. Například ten o povinné resuscitaci zemřelého muže, který si oživování nepřál, ale příslušný dokument stvrzující toto přání nebyl zrovna po ruce; anebo ten o igelitce se šaty pro nečekaně zemřelou příbuznou.

Jiné texty, možná je jich ve sbírce většina, jsou spíše názvuky otevírající dveře do neznámých interiérů. Jde o básně melancholické, neklidné, plné odrazů náročného a neutuchajícího vnitřního boje. Básně založené východně-spirituálně, ale vyslovené mluvčím, který je velmi při zemi, který přežil mnoho pohledů do propasti a strmých letů směrem dolů; mluvčím, jenž si je vědom svých omezení a překážek, které mu jeho bytost staví do cesty (ale další den už má svůj pytel přes hlavu/ a ten pytel to jsi ty/ ještě jednou to jsi ty).

Sbírka Cestovní básně je vlastně celá o takovém hledání díry v obloze, kudy uniknout z tohoto života a světa, a přitom neutíkat.

Lukáš Marvan: Cestovní básně. Dauphin, Praha 2019, 72 stran, doporučená cena 248 korun.

portret Lukáš Marvan v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Lukáš Marvan (*1962), básník, tiskový mluvčí. Narodil se v Písku, vystudoval Vysokou školu zemědělskou. Zprvu pracoval jako laboratorní technik a programátor. Později prošel coby redaktor, editor či dramaturg několika médii, mimo jiné Českou televizí. V roce 2002 se stal buddhistickým mnichem a žil do roku 2003 v klášterech na Srí Lance, kam se ještě několikrát vrátil jako meditující laik. Již řadu let žije v Ústí nad Labem a pracuje jako tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, hodností je poručík. Knižně debutoval výborem ze svých básní z let 1987-1992 nazvaným Levhart nebo leopard (1993). Nynější Cestovní básně jsou jeho sedmou knihou poezie. Kromě toho napsal dva svazky sebereflexivních próz o své duchovní cestě. Publikoval v různých kulturních periodikách básně i jiné texty.

cover Přebal sbírky Cestovní básně Lukáše Marvana, repro: Dauphin

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

TÉMATA

Poezie
Literatura
Magnesia Litera
Jedna báseň

A/Z SOUVISEJÍCÍ