Jan Škrob čte jednu báseň, foto: Artzóna.cz

Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Škrob

Olga Stehlíková, 17. April 2019

Jan Škrob usiloval svou radikalizovanou básnickou sbírkou Reál o apelativní generační výpověď rázu manifestu – a všechno svědčí o tom, že úspěšně, přehlédneme-li dosah básnických sbírek.

Škrobův soubor – poukazující na setřené či neexistující hranice mezi skutečností a fikcí, i mezi územními, nacionálními a jazykovými celky – rezonoval v mladé básnické obci i u porot vícenárodních básnických soutěží: Jan Škrob se vloni stal laureátem česko-německé Drážďanské ceny lyriky a zároveň držitelem třetího místa v česko-slovenské soutěži Básne SK/CZ.

Reál poukazuje na bezhraničnost a rozmytost linií vedených horizontálně i vertikálně. V krajině, která se může jevit dystopickou, apokalyptickou, ale nejspíš není ani trochu utopická, se těžko hledá nějaké doma: doma ve víře, v systému, ve zřízení, v soukolí, v němž dnešní člověk – zdá se – nemá jinou možnost k přežití než volat po revoluci, jsa ovšem současně unifikovanou součástí systému, který nemusí být zdaleka nepohodlný.

Sbírka Reál měla být takovou radikální výzvou k revoluci (ať už si pod tím slovem představujeme cokoli) vysoce exponovaného já; na každé stránce se vede souboj. A vypadá to, že nejde o nic menšího než o přežití – ani ne tak lidstva jako spíše lidskosti. Jsou to básně se zdviženou pěstí, která je ovšem pořád ještě opatrná, civilizovaná a má vkus. A právě tyto její kvality svědčí o tom, že mluvčí této sbírky, k němuž se autor hlásí nejen ich-formou, si je vědom toho, do jaké míry je součástí rozjeté mašinerie. Působí to jako upřímné doznání, že se z ní nelze vymanit. Nebo že je to přinejmenším krajně obtížné. To je zřejmě nejpůsobivější moment této knihy. Její ostrost není ani tolik nesena jednoznačnými výzvami ke změně či konkrétní aktivitě, ale pojmenováním tohoto boje se systémem, do něhož se mluvčí narodil. Kdo jsem , stojící proti nim, jedu-li v tom celém s nimi?

Jan Škrob volí pro tato sdělení sugestivní básnické prostředky: paradox, ostrý protiklad, kladení slov a fenoménů z nesourodých skupin v tekoucím, bezhraničném volném verši vedle sebe (digitál, newspeeky, žurnalismy, anglicismy, extrémní příklady konkrét a abstrakt v přímém sousedství). To vše v rámci zvoleného postupu řízené a usměrňované litanicky působící asociativnosti: spolu s celou digitálně-komerční hantýrkou se Škrob současně nebojí použít slova, kterých se i básníci pro jejich přímočarou sílu mnohdy zříkají; tedy výrazy označující či symbolizující city a základní abstraktní entity: láska, bůh, zrada, boj, srdce, pravda, naděje. V tom lze vidět odvahu, tady se odkrývá ledví a riskuje se. Rytmus této knihy je velmi naléhavý, působí až jako verbální rituální pomůcka pro ty, kdož chtějí zmenit všecko.

Krajinou této sbírky je bezejmenný topos v čase přítomném, „děj“ se odehrává tady a teď, ať už to znamená cokoli, zejména pakliže to znamená náš byvší „konsenzuální svět“, těsně před jeho koncem, bránu budoucnosti, kterou ovšem – nemáme. Odkazy na sci-fi jsou spíše z říše možného, a to je druhý okamžik, kdy tato sbírka nabývá smyslu až jako celek: realita je to, co je jsoucí, tedy i to, co je prožíváno mezi světy či mimo ně nebo ve světě virtuálním, duchovním či fikčním. Apokalypsa už nastala, diktátorské režimy nejsou postrachem, nýbrž přítomností, fikcí jsou představy ohraničených zemí, jejichž vnitřní dění se nás netýká, jelikož na nás nemá žádný vliv. Škrob napsal varovné memento pro naši sebedestruktivní společnost, pro náš reál. Výzvu k aktivitě, k individuálnímu či hromadnému povstalectví robotizovaných lidí. Poezie, jak ji chce mít Jan Škrob, není bezbranná a netýkavá, ani hygienicky nedotčená vnějškem.

Bezútěšný výkonnostní, válečný, automatizovaný stav lidstva, v němž je Jan Škrob zpravodajcem vyslaným neznámou mediální institucí, lidstva, které nemůže vyhrát, doplňuje šamansko-magická fantaskní složka, v níž Škrob nabízí zřejmě jistou duchovní záchranu, vysvobození, nebo alespoň úlevu pro marně unikajícího člověka: a současně i další hranici k ozkušování a prolamování, hranici spirituálně podbarvené imaginace. Přerývky mezi náboženskými tradicemi či věroukami se ukážou být spíše spoji, dokládajícími univerzálnost prožitku víry coby automatické pravdy. Kolem ohně šamanských rituálů mohou svobodně křepčit víly či vodníci, vznášet se duchové, jedničky a nuly, případně gerojové gamesek, shora se dívá křesťanský bůh.

Tento synkretismus je básnicky originálně vyjádřen – v jakémsi podivném těstu s bojovností a konfliktním, verbálně a obrazivě až agresivním charakterem těchto textů, které znějí jako modlitba do vysílačky, uhněteném s potřebou radostného, nekomplikovaného štěstí, jež je v tomto těstu kváskem. Kdy jsme tu naposled měli takto výraznou a takto pozitivně přijímanou stylizaci básníka do posledního buřiče, do praporčíka, pro nějž je dobrou zprávou mít ještě zač bojovat, vidoucího, který nekompromisně odsoudí naši necitlivou vražednou prostřednost?

Jan Škrob: Reál. Malvern, Praha 2018, 72 stran, doporučená cena 190 korun.

Skrob Jan Škrob před tapetou Artzony.cz, foto: Josef Chuchma

Jan Škrob (*1988), básník a překladatel. Publikoval sbírky Pod dlažbou (Eman, 2016) a Reál (Malvern, 2018). Za první z nich byla v roce 2017 nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku, druhá v roce 2019 na Cenu Jiřího Ortena.  Vloni se umístil na třetím místě v soutěži Básne SK/CZ a společně s Bastianem Schneiderem vyhrál Drážďanskou cenu lyriky. Jan Škrob je externím moderátorem a komentátorem Radia Wave, kde podílí především na pořadu Hergot! Narodil se a žije v Praze.

Skrob cover Přebal sbírky Reál Jana Škroba, repro: Malvern

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

TÉMATA

Poezie
Literatura
Magnesia Litera
Jedna báseň

A/Z SOUVISEJÍCÍ