Městská divadla pražská – Tony Kushner: Andělé v Americe. Na snímku Ondřej Pavelka a Filip Březina, foto: Patrik Borecký (MDP)

Jak metou nová košťata Dočekal a Sokol čili divadla u Václaváku

Josef Chuchma, 25. February 2019

Vloni se stal uměleckým vedoucím Městských divadel pražských režisér Michal Dočekal a uměleckým šéfem Činoherního klubu režisér a herec Ondřej Sokol. Nyní, v odstupu jen několika dní, předvedli své první režie coby umělecké hlavy souborů.

Městská divadla pražská (MDP) se momentálně nacházejí pod kritickým drobnohledem, protože od loňského září fungují pod novým vedením (ředitel Daniel Přibyl, umělecký šéf Michal Dočekal), které deklaruje poměrně ambiciózní umělecký program. Dosavadní premiéry stávající sezóny se dočkaly rozpačitého kritického ohlasu, pravda, politicko-dryáčnické Kanibalky mají setrvale vyprodáno.

Andělé v Americe jsou sedmou a dosud suverénně nejvýraznější premiérou sezóny 2018/2019 v MDP. Recenze se na tom téměř jednomyslně shodují, třebaže někdy s výtkami. Vladimír Just v Divadelních novinách má jak k samotnému dramatu Tonyho Kushnera, tak k inscenaci, kterou režíroval Michal Dočekal, nejednu ideovou až ideologickou výtku. Ale přinejmenším herecké výkony má i Just za vynikající. Inscenaci proslulého dramatu o gayích, které v New Yorku osmdesátých let minulého století kosí nová choroba AIDS, uvádějí MDP na scéně Divadla ABC. Taková kláda, jakou je tato více než čtyřhodinová (včetně dvou přestávek) inscenace, je v repertoáru MDP novum. Přinejmenším v Praze se v současnosti nic rozsáhlejšího nehraje. Ostatně jde o vůbec první české uvedení hry zveřejněné počátkem devadesátých let. Sám tento primát MDP by nic neznamenal, kdyby se nejednalo o inscenaci, na niž se nezapomíná. Nemusíte – stejně jako Vladimír Just – sdílet Kushnerovo tvrdě antireaganovské levičáctví, ale drama je to napsané výtečně, ústřední postava newyorského právníka Roye M. Cohna je v podání Ondřeje Pavelky monstrum se šarmem, čímž je ta figura o to nechutnější.

Andele v AmericeMěstská divadla pražská – Tony Kushner: Andělé v Americe. Na snímku Evellyn Pacoláková a Eva Salzmannová, foto: Patrik Borecký (MDP)

Na internetovém blogu Nadivadlo se rozvinula diskuse, proč dnes a tady Anděly v Americe hrát. Padaly argumenty, že hra zestárla, že dneska už jde o retro. Diskutujícími byl žádán explicitnější výklad Kushnerovy hry směrem k dnešku. Dramaturgii a režisérovi bylo vytýkáno, že si dostatečně jasně a důrazně neřekli, o čem Anděly v Americe hrát, že byli příliš uctiví k předloze. Nechci a nemohu mluvit za opravdu početnou gay enklávu, která při repríze, kterou jsem viděl, byla v publiku přítomna, což je zaznamenáníhodný socio-kulturní fakt. Pouze za sebe mohu říci, že ve mně Dočekalova inscenace nevyvolala nutkání spatřit Kushnerův text aktualizovaný či radikálněji vyložený.

Není sporu o tom, že Dočekalovo podání diváka jednoduše přenáší do USA osmdesátých let. Tedy jednoduše… Postavy jsou navštěvovány anděly, v ději vystřelují snové scény s vizemi. To je metaforická rovina hry a inscenace. Historicko-politickým rámcem děje jsou reaganovské Spojené státy. Inscenace nabízí konfrontaci s touto dekádou a divák ze své dnešní pozice k ní musí (nebo měl by) zaujmout stanovisko, protože to, co se na jevišti předvádí, stanovisko vyžaduje. Reaganovská Amerika porazila Sovětský svaz a komunistickou ideologii. Ovšem zaplatila za to nemalou cenu. Dneska to víme mnohem lépe, než tehdy nebo než před dvaceti či patnácti lety, kdy by se podle diskutérů v blogu Nadivadlo měla v ČR uvádět. Zaplatila za to nárůstem individualismu a rozštěpením společnosti. Počátek toho, co prožíváme dnes, se odehrával tehdy, v osmdesátých letech. To tenkrát se narodila dnešní úzkost; úzkost střídaná euforiemi, které jsou čím dál mělčí. Pražští Andělé v Americe pro mě sdělují právě toto. Takže „retrem“ bych inscenaci v ABC rozhodně nenazýval.

Tohle Činoherní klub ještě neviděl

Historická paměť dotírá i u nového titulu uváděného Činoherním klubem (ČK). Ovšem historická paměť jiného typu: kdo toto divadlo sleduje roky, ne-li dlouhá léta, musí nad Sopranistkami valit oči. Ondřej Sokol se rozhodl pro divadelní adaptaci románu Alena Warnera The Sopranos, kterak ji provedl anglický scenárista a dramatik Lee Hall. Hra se zpěvy, které obstarávají písně skupiny Electric Light Orchestra, měla světovou premiéru v srpnu 2015 v Edinburghu. Následujícího roku ji uvedlo Národní divadlo v Londýně a inscenace získala Cenu Laurence Oliviera za nejlepší britskou komedii.

SopranistkyČinoherní klub, Praha – Lee Hall podle románu Alana Warnera: Sopranistky. Snímek z inscenace, foto: Pavel Nesvadba (Činoherní klub)

„Parta holek z dívčí školy se chystá vystoupit ve sborové pěvecké soutěži, všechno se ale tak nějak začne vymykat. Věci se obrací lícem naruby, nahoře najednou může být dole, vlevo napravo, nic už neplatí, a samospád událostí nejde zastavit. Něco jako hodně šílený karneval. Když tenhle velký večírek skončí, tak uvnitř se s tím stejně musí každý poprat sám,“ píše se velkými písmeny v maličkém programu k inscenaci, který má podobu kapesní skládačky a novou typografii Činoherního klubu, jež si libuje v násobení písmene „č“ (viz screenshot stránek ČK v obrazovém doprovodu k článku).

Sopranistky jsou pro „Činoherák“ inscenací produkčně docela náročnou. V předsálí hraje naživo kapela, samotný sál je přestavěn: do pravé přední části hlediště zasahuje molo, jím uzmutá divácká místa kompenzuje několik řad sezení na stupních vybudovaných v levé části jeviště. Na molu se odehrává značné množství výstupů a z balkónu – vyjma několika málo sedadel v levé části – tam není vidět. Z toho plyne, že většina míst na balkoně by vůbec neměla být prodávána, protože diváci nemají šanci spatřit to, co se odehrává pod nimi.

Sopranistky Screenshot webové stránky k inscenaci Sopranistky na stránkách Činoherního klubu. V horní liště hra s písmenem „č“, nový to typografický prvek tohoto divadla, repro: Artzona.cz

Ondřejem Sokolem vybrané mladé ženy se dobře pohybují a stejně tak zpívají (hudební nastudování provedla Sára Marková Bukovská, sbormistryně a korepetitorka v Hudebním divadle Karlín a stálá spolupracovnice Divadla Studio DVA). Komedie o školačkách, jež se utrhnou ze řetězu a jejichž slovník je stejně odvázaný jako ony samy, může na britských ostrovech rezonovat díky kulturnímu kontextu, ale v Činoherním klubu je z toho zábavička s několika vážnými, sebereflexivními momenty, které nejsou ničím, než řemeslným přisypáváním „hloubky“. Celá produkce Sopranistek by se daleko více hodila do sousedního Studia DVA nebo do nedalekého Divadla Palace – obě scény v tomhle textu ještě vzpomeneme. Má-li tohle být  Ondřejem Sokolem nastolený nový trend ČK, tak pozdrav pánbůh. Zde se producíruje infantilita. Na premiéře jsem seděl právě v levé části balkónu, kde je ještě jakžtakž vidět, mezi grafikem Joskou Skalníkem a hercem Vladimírem Kratinou. Oba jsou s „Činoherákem“, s jeho tvorbou a historií, spjatí. Moc se nesmáli a měl jsem dojem, že na Sopranistky zírají skoro tak udiveně jako já.

Už roky je nabíledni, že ČK potřebuje impuls, že umělecky přešlapuje na místě. Ale má-li být kýženým impulsem otevření se titulům jako jsou Sopranistky, pak by bylo lepší zaklapnout knihu a vybudovat ve Smečkách scénu novou, ať už uměleckou, která stojí na grantech, anebo ryze komerční, ale prostě dramaturgicky čistou. Má-li však Činoherní klub ulítávat k tomu, co prezentuje jeho nejnovější titul, k ničemu dobrému to nepovede.

Proměněný střed metropole

V souvislosti s těmi dvěma glosovanými inscenacemi není snad od věci připomenout „místopis“ obou scén a ducha místa, kde se nacházejí.

Městská divadla pražská, zahrnující nyní divadla ABC, Rokoko a Komedie, existují coby instituce od padesátých let minulého století. V zásadě o nich platí, že zahrnovaly a zahrnují několik scén v okolí Václavského náměstí, tedy v samém centru města. Jejich repertoár byl žánrově i kvalitativně pestrý, od vyššího populáru k uměleckým počinům, v nichž excelovali někteří vynikající herci. Od šedesátých let MDP místně koexistovaly s divadly Semafor a s Činoherním klubem; tyto stánky od sebe dělily pouhé desítky či stovky metrů. Zatímco Semafor byl scénou takzvaných malých forem a umělecky se příliš nepotkával s MDP, Činoherní klub, založený v roce 1965, se rychle etabloval coby divadlo upřednostňující výsostné a přitom spontánní herectví před vyhraněnou dramaturgií, jakou v té době mělo Divadlo Na zábradlí. A nezapomeňme, že právě v roce 1965 bylo rovněž založeno Divadlo Za branou. I to sídlilo nedaleko Václavského náměstí, v Paláci Adria na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy, kde nyní už roky provozují manželé Heřmánkovi své komerční Divadlo Bez zábradlí. Šéf Divadla Za branou Otomar Krejča rovněž stavěl inscenace na herecké tvorbě a na respektu k dramatickému textu, ale byla to divadelní práce až spartánsky vybroušená, striktněji natvarovaná než tomu bylo v Činoherním klubu.

Divadlo Palace Plakáty k produkci Divadla Palace, které sídlí v někdejším kině Jalta. Vidíme zde i některé herce Činoherního klubu, repro: Divadlo Palace

Samozřejmě vše je tu řečeno s notnou dávkou zjednodušení. Faktem nicméně je, že v šedesátých letech – zejména v jejich druhé polovině – bylo okolí Václavského náměstí divadelně silným územím. Za husákovské normalizace, hned na jejím počátku, nedobrovolně skončilo Divadlo Za branou. Činoherní klub bojoval o existenci s umělecky střídavými úspěchy, nicméně byla to scéna, která mívala pravidelně vyprodáno a udržovala si pověst – jakkoliv někdy pofiderní – jistého elitního společenství. Městská divadla pražská produkovala inscenace, které se jako celek daly obtížně definovat, tvář této značky byla daleko rozmělněnější, než tvář Zábradlí nebo „Činoheráku“. S tímto dědictvím vstoupila Městská divadla pražská do svobodné polistopadové éry a za uplynulých už skoro třicet prošla tolika zvraty uměleckými, personálními i institucionálními, že umělecky vypíchnout se dají jednotlivé tituly nebo krátká údobí té či oné scény, ale jako celek nevytvořila MDP za uplynulá tři desetiletí nic skutečně koncepčního; je to taková čerchovaná čára.

Divadlo Za branou sice obnovilo v roce 1990 činnost, ale ta čtyři roky poté nadobro ustala; už nešlo znovu vstoupit do někdejší plodné řeky. Semafor se odstěhoval do Dejvic. Divadelně se postupem času okolí Václavského náměstí dost proměnilo. V někdejším kině Blaník vzniklo Divadlo Studio DVA, v bývalém kině Jalta pro změnu Divadlo Palace, v někdejším Divadle hudby se usadilo Divadlo Radka Brzobohatého. Všechno vysloveně komerční scény, kam asi občas na „vzdušnějším“ repertoáru přicházejí přivydělat členové třeba i Činoherního klubu. Ostatně ulice Ve Smečkách, kde má Činoherní klub adresu, v polistopadovém čase nabyla ráz místa, jemuž je lepší se vyhnout, pokud zrovna nevyhledáváte služby pochybné pověsti. Sídlo solidního divadelního stánku se v této ulici jeví být už skoro nepatřičné.

Jako kdyby Činoherní klub nastudováním Sopranistek podléhal duchu místa, jako kdyby se chtěl přizpůsobit okolním komerčním scénám a být jednou z nich. Kdežto Městská divadla pražská jako kdyby se nastudováním Andělů v Americe hodlala vyvléknout z chomoutu „veřejnoprávní“ komerce, k níž právě a zejména scéna ABC neměla celá desetiletí daleko.

Andele v Americe Městská divadla pražská – Tony Kushner: Andělé v Americe. Na snímku Ondřej Pavelka, foto: Patrik Borecký (MDP)

Městská divadla pražská – Tony Kushner: Andělé v Americe (Millénium se blíží. Perestrojka)
Překlad: Jitka Sloupová, režie: Michal Dočekal, dramaturgie: Simona Petrů, Michal Zahálka, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Zuzana Krejzková, hudba: Ivan Acher. Hrají: Ondřej Pavelka, Martin Donutil, Beáta Kaňoková, Viktor Dvořák, Tomáš Havlínek, Eva Salzmannová, Filip Březina a Evellyn Pacoláková.

Premiéra 2. února 2019 v Divadle ABC.

Sopranistky Činoherní klub, Praha – Lee Hall podle románu Alana Warnera: Sopranistky. Snímek z inscenace, foto: Pavel Nesvadba (Činoherní klub)

Činoherní klub, Praha – Lee Hall podle románu Alana Warnera: Sopranistky
Překlad:
 Pavel Dominik, režie: Ondřej Sokol, kostýmy: Ladislava Koukalová, scéna: Adam Pitra, hudební aranžmá: Martin Lowe, hudební nastudování: Sára Marková Bukovská. Hrají: Anna Fialová nebo Berenika Suchánková, Eva Burešová nebo Tereza Mašková, Petra Kosková, Alena Hladká, Marta Dancingerová, Anna Kotlíková. Kapela The Chutes: Jaroslav Freiedl/Lukáš Pelikán – kytara Pavel Razím/Josef Krůšek – elektrické bicí, melodické nástroje Jan Karez – syntetizátor, woodwinds Sára Marková Bukovská– piano Gabriela Vermelho/Anna Romanovská Fliegerová – housle, kvinton Marek Leždík – baskytara

Premiéra 15. února 2019.

TÉMATA

Glosa
Divadlo
Praha
Městská divadla pražská
Činoherní klub

A/Z SOUVISEJÍCÍ