Dukla 61, grafika: Jan Šrámek

Inspirovat se i být inspirativní. A díky čemu zabodovala Dukla 61

Josef Chuchma, 30. October 2018

Dukla 61 skončila v letošním ročníku soutěže Prix Europa v sekci online projektů na čtvrtém místě. Dukla 61, to totiž není jen dvoudílný film z produkce ČT režírovaný Davidem Ondříčkem, nýbrž také internetový projekt. Následující rozhovor se týká onoho evropského klání, z něhož si Dukla 61 odvezla čestnou „bramborovou“.

Štěpánka Sunková pracuje jako kreativní producentka a manažerka vývoje v Centru dramaturgie nových médií České televize. Pod jejím vedením vznikají online projekty, které pravidelně bodují v evropské oborové soutěži Prix Europa – Continental Media Competition. Letošní finále se konalo tento měsíc v Berlíně. Následující rozhovor může být samozřejmě brán jako „samožerný“ materiál, ale pro jeho vedení jsem se rozhodl ze dvou důvodů. Tím prvním byla potřeba dozvědět se a poté dát prostřednictvím interview vědět o projektech, které jsou v daném oboru považovány v Evropě za špičkové a o nichž se u nás obecně až tak neví. A tím druhým důvodem bylo vědomí, že skromnost a mlčení nejsou v tomto případě namístě.

Štěpánka Sunková Kreativní producentka Štěpánka Sunková, foto: Mikuláš Křepelka, ČT

V kategorii Online Projects se do finálového klání dostalo třiadvacet počinů, z toho dva české: Toto100letí a Dukla 61. Jak se lze do finále dostat?

Na Prix Europa se projekt přihlásí stejně jako na každý jiný televizní či filmový festival: pošle se přihláška obsahující textový popis a krátkou videoukázku, která samozřejmě musí být otitulkována v angličtině. Porota vybere do finále zhruba pětadvacet příspěvků; přihlášených jich prý bývá sto padesát až dvě stě. Kdykoliv jsme se přihlásili, tak s výjimkou jednoho roku jsme vždy finálovou nominaci získali. Tím pádem jsem podlehla pocitu, že dostat se do finále je docela jednoduché, protože se možná nehlásí příliš projektů nebo jejich kvalita není valná. Ale když jsme se finálového vyhlašování účastnili už asi potřetí nebo počtvrté za sebou, potkali jsme kolegy ze Švédska, kteří říkali: „Jé, vy jste tady zase?!“ a my na to odpověděli: „Jsme tady každý rok.“ Oni poznamenali, že to tedy máme kliku a zřejmě vytváříme dobré věci, protože dostat se do finále není jen tak; jim se to několik let nepovedlo.

Jaká jsou základní kritéria, podle nichž se televizní online projekty hodnotí?

Například public value, to znamená veřejnoprávní užitek; dále overall appeal, to znamená celkový dojem; potom production quality – kvalita provedení nebo produkce. Hodnotí se samozřejmě i hodnota námětu jako takového.

Jak probíhá prezentace projektu ve finále? Z katalogu festivalu je zřejmé, že každý finalista má k dispozici půl hodiny.

Představení je rozděleno na dvě části. Striktně je vyhrazeno dvacet minut na prezentaci projektu. Což je docela oříšek. Prezentujete totiž nelineární projekt, navíc v jazyce, jemuž kromě vás nikdo nerozumí, což se samozřejmě netýká jen češtiny, ale i účastníků z ostatních zemí s „malými“ jazyky. Takže v angličtině, pomocí „přednášky“ a otitulkovaných ukázek, projekt nastíníme; využíváme videa ve formě showreelů, abychom přiblížili náladu a obsah projektu. Všichni v sále mají na klíně nebo na stole počítač či tablet, to znamená, že je k užitku, když mají k dispozici v angličtině aspoň část soutěžního projektu, aby si tu ukázku mohli i individuálně projít. Sami jsme si to vyzkoušeli na jiných, kupříkladu na norských nebo dánských projektech, u nichž bychom byli bez anglické verze ztraceni.

Toto100leti Titulní stránka druhého nominovaného projektu České televize – Toto100letí, www.toto100leti.cz

Po těch dvaceti minutách je vyhrazeno deset minut na otázky. Týkají se funkčnosti, rozpočtu, technického provedení, návštěvnosti stránek či zásahu cílové skupiny. V posledních dvou třech letech padají rovněž dotazy na to, jak se s projektem pracovalo na sociálních sítích. Tyhle otázky jsou tedy praktického rázu. A po celodenním maratonu půlhodinových prezentací následuje diskuse, v níž se zhruba dvacet minut věnuje reflexi každého projektu ve formě úvah, poznámek, připomínek. Většinou je to docela přísné, lidé jsou kritičtí, ale nikoliv agresivní. Slyšela jsem, že v některých jiných kategoriích je tato diskuse hodně náročná, diskutující se uchylují až k téměř osobním výpadům, ale v online kategorii je vždy skvělá atmosféra: účastníci nemají problém říct, co jim na daném projektu vadí nebo co by udělali jinak, ale zároveň cítíte podporu. Myslím si, že je tomu tak i proto, že online svět je trošku jiný než klasická televizní tvorba, protože online projekty se v různých zemích potýkají s velmi podobnými problémy, neboť v televizní produkci zatím pořád ještě hledají své místo. A kromě toho rozptyl finálových účastníků bývá v online kategorii obrovský: vedle sebe tu je kupříkladu drobná aplikace pro mobilní zařízení a investigativní projekt s rozpočtem statisíců eur.

Vy jste tam letos měli dva projekty: jeden vázaný, byť volně, na dvoudílný televizní film, druhý na pořad v České televizi vázán není. V jakém poměru byly v letošní finálové skladbě tyto dvě kategorie zastoupeny?

Tak půl na půl. Obecně chci ovšem říci, že evropské veřejnoprávní televize nechápou online projekty nutně jen coby extenzi televizního pořadu. Ostatně švýcarská televize zrušila dětský kanál, veškeré aktivity pro děti a pro tweens přesunula na web.

Sprakplay
Vítězný projekt letošní Prix Europa – aplikace k výuce švédštiny veřejnoprávní televize SVT, zdroj: www.youtube.com

Jaké jsou obsahové trendy posledních let v online projektech?

Výrazně se objevují uprchlická témata, témata transgenderu a vůbec LGBT komunity, reflektovány jsou problémy spojené s používáním sociálních sítí a se životem tweens a teenagerů na těchto sítích. Obecně se dá říct, že prostor je věnován tématům kontroverzním a palčivým. V jednom z minulých ročníků mě velice zaujala výtvarně pojatá interaktivní procházka uprchlickým táborem kombinovaná s videodokumentem. Letos mezi finalisty už nebyl zastoupen příspěvek reflektující uprchlickou otázku, zato tam byl projekt – a po zásluze vyhrál! – přímo pomáhající imigrantům nebo prostě cizincům. Jedna neziskovka vyvinula – ve spolupráci s SVT, švédskou veřejnoprávní televizí – aplikaci SVT Sprakplay pracující se skrytými titulky. Problém s integrací spočívá ve Švédsku mimo jiné v tom, že přistěhovalci sice třeba nastoupí do zaměstnání i absolvují jazykové kurzy, ale pak přijdou po práci domů a ve své komunitě mluví rodným jazykem a dívají se na televizi ve své rodné řeči, díky internetu a satelitům. Švédská slovní zásoba se jim vinou toho rozšiřuje velmi pozvolna nebo vůbec. Zmíněná aplikace pracuje tak, že pod sledovaným pořadem běží titulky, a když neznáme nějaké švédské slovo, klikneme na daný výraz a vidíme jeho překlad. Zároveň, protože je to napojené na výukový systém s lekcemi, aplikace sleduje, na která slovíčka jsme se už podívali, která jsme neznali, a rozlišuje důležitost těchto slovíček pro praktické použití. Reflektovat určitou společenskou situaci je samozřejmě důležité, ale možná ještě o kousek důležitější je přičinit užitečnou věc napomáhající v těžkostech, které ta situace přináší.

A jaké trendy se vyjevují po stránce technické nebo také žánrové, lze-li tu tedy o žánrech mluvit?

Tak například německé veřejnoprávní televize ARD a ZDF se předloni spojily v rámci produkce internetového kanálu Funk pro publikum ve věku od čtrnácti do devětadvaceti let. Tvůrci Funku počítají s tím, že jejich cílová skupina televizi jako médium spojené se sledováním TV přístroje už nebere, nedívá se na ni, a logicky tak obsah přesouvají za publikem na internet. A hledají se, například v severských televizních společnostech nebo v BBC, nové videoformáty, vyloženě určené pro sociální sítě. Například letos představený finský projekt Karma je čtyřdílný seriál, který vznikl pro Instagram a specifický byl nejen formátem, to znamená, že se natáčel ve formátu vhodném pro instagramové okno, ale i tím, že se vysílal online. Finové říkali, že měl velkou sledovanost, protože se odehrával v reálném čase a reálném prostředí: byl-li to např. večírek konající se v určitých prostorech, lidé, kteří přenos sledovali, tam mohli přijít.

Posun je rovněž v tom, že dneska už by asi neprošel projekt, který nemá mobilní verzi, a to se nebavíme o vyloženě mobilních aplikacích, protože to je kapitola sama pro sebe. Zkrátka: jak se vyvíjí internet, jak se vyvíjejí technologie, tak se posouvají i výrazové možnosti a platformy.

Projekt Karma
Finský projekt Karma, který vznikl pro Instagram, zdroj: www.youtube.com

Jak Dukla 61, tak Toto100letí stojí na pohledu do minulosti, na reflexi historických událostí. Nakolik je to sdělné pro mezinárodní publikum?

Vždy se mezi soutěžícími najdou projekty s historickou tematikou. Tomu se asi nedá vyhnout, protože veřejnoprávní televize tahle témata logicky zpracovávají. Letos tam byl zaměřen na historii kromě toho našeho i projekt litevský, který se jmenoval Traces: Traversing the Past. V Litvě má téměř každá rodina někoho, kdo byl v minulosti deportován na Sibiř. Projekt Traces: Traversing the Past byl dílem člověka, jehož otec se na Sibiři narodil právě dědečkovi, který tam byl deportován. Autor měl potřebu se s touto skutečností vyrovnat už kvůli svým dětem. A popasoval se s tím velmi dobře, čímž se vracím k otázce, jestli lokální historická témata mohou být sdělná. Mohou! Traces: Traversing the Past byl založen na výpravě několika lidí na Sibiř. Každý z nich nesl asi třicetikilový batoh a šli pouze pěšky nebo pluli na kajacích, byla to svého druhu dobrodružná expedice po stopách některých deportovaných. Doputovali kupříkladu k místu, kde bylo pohřbeno množství Litevců, ovšem do písčité půdy, která pracovala a vyvrhovala ostatky na povrch, a oni se snažili ty ostatky vrátit pod zem, což bylo velmi emotivní. Dukla 61 mezinárodní publikum rovněž zaujala, účastníci Prix Europa se vyptávali na okolnosti té tragické události, zda a jak to souviselo s komunismem, co přesně bylo příčinou onoho důlního neštěstí, proč se o tom ve společnosti nemluvilo a podobně. Kromě toho Dukla 61 poutala svým výrazným výtvarným pojetím; výtvarná stránka je univerzální právě svojí vizualitou, tím, že se obejde bez slov.

Dukla 61 skončila čtvrtá. Vyšší místa získaly severské země a Holandsko. To jsou tradiční velmoci v této produkci?

Ano, ještě spolu s BBC. Pamatuji se, už je to vlastně dávno, jak jsem se na Prix Europa nadchla pro příspěvek švédské televize určený dětem. Tehdy jsem si poprvé říkala, jak by bylo skvělé mít komplexní web pro děti. Myslím si, že to byl první impulz k tomu, že jsme později budovali web TýYó, ze kterého později vyrostlo webové Déčko. Seveřané, Nizozemci či lidé v BBC jsou nejen dobří, ale mají také náskok.

V čem spočívá?

V tom, že to začali dělat brzy, ale především: jsou oproti nám otevření, nepředpojatí. Jestli se něco od nich snažím načerpat, tak právě tohle! Nám do přemýšlení neustále vstupují otazníky: zda se má například veřejnoprávní televize chopit tématu děti versus sociální sítě. Oni se takhle vůbec neptají. Berou situaci, jaká je. Nedělají, že neexistuje nebo že se to jim, veřejnoprávním zaměstnancům, nehodí. Pokud si totiž kladu tyhle překážky, zbavuji se tím možnosti vstoupit do tématu a ovlivnit je. V projektech pro děti se Seveřané nevyhýbají ani sexualitě nebo smrti. Nesvazují se dospěláckou estetickou či etikou, protože vědí, že děti prostě uvažují a vnímají jinak. Samozřejmě, že musím dítě vést k tomu, aby se na veřejnosti projevovalo slušně, a toho jsou si Seveřané vědomi, ale současně se nesvazují obavami typu „přece nemůžeme ukázat nahotu nebo to, že někdo kaká“.

Puberta – dětský vzdělávací cyklus norské veřejnoprávní televize
Puberta – dětský vzdělávací cyklus norské veřejnoprávní televize, zdroj: www.youtube.com

Když je sever Evropy v této produkci napřed, znamená to, že ostatní regiony od něj „opisují“? A s čím přijdou Seveřané jeden rok, to se v nějaké modifikaci objeví od někoho jiného v ročnících následujících?

Nepochybně se tak děje. A myslím, že to nikdo nikomu nemá za zlé. Být inspirativní je přece dobré. My rovněž usilujeme o to, aby si někdo vzal náš nápad a aplikoval jej na své prostředí. Třeba naše letní soutěž na webu Déčka zaujala jako model dvě nebo tři zahraniční televize, jejichž produkce se pak vyptávaly na detaily. Ostatně v herním průmyslu se běžně kopírují modely.

Kolik z těch letošních finálových projektů bylo primárně určeno dětem?

Projekt pro malé děti byl letos pouze jeden. Další tři nebo čtyři projekty byly určeny mládeži. Jedním takovým byla zmíněná finská Karma. Nebo švýcarský příspěvek Bytes/Pieces, investigativní počin odhalující, jakým způsobem si influenceři kupují followery. Bylo to mimořádně zajímavé, protože s faktem kupování si falešných followerů byli konfrontováni jak influenceři, tak mladí lidé, kteří žili v iluzi, že „jejich“ influencer má tak početné publikum.

Jinak jasně převažovala díla věkově zacílená obecně. Takové byly i dva pozoruhodné holandské příspěvky: The Industry a #DutchArms: Explosive Exports. První z nich ukazoval, nakolik snadné je v Holandsku sehnat drogy: kde, jaké, od koho. Druhý příspěvek se zabýval prodejem zbraní. Zajímavý je nejen proto, že využívá tematicky vytvořenou interaktivní mapu a obsahuje dokument, jejž lze zhlédnout na webu, ale celý také vznikl díky internetu a jeho online satelitním mapám. Pozoruhodné byly i dva příspěvky televize Arte. Homo Machina je hra o lidském těle – krásná, hodně výtvarná; druhý, nazvaný Brigitte & Jonathan Meese: Mother and Son = Reality Meets Art (F.U.T.U.R.E. of Infinity), byl velmi experimentální záležitostí a reprezentoval ten typ děl, která se v soutěži objevují v posledních letech pravidelně, totiž díla pracující s virtuální realitou.

Homo Machina
Homo Machina je hra o lidském těle produkovaná francouzsko-německým televizním kanálem Arte, zdroj: www.youtube.com

Technologie pro virtuální realitu, čili VR, zlevňují, stávají se dostupnějšími. Roste tedy počet příspěvků využívajících VR?

Jak říkám, VR je nyní v soutěži zastoupena již pravidelně, ale nástup takových příspěvků není v online sekci Prix Europa nijak ohromující.  Jedna z diskusí se letos vedla právě o tom, zda mají veřejnoprávní televize produkovat VR příspěvky, když jsou zatím dostupné pro velmi malou skupinu lidí, protože VR pořád není úplně běžně rozšířená. Někdo z diskutujících tam vyjádřil – podle mě zcela správné – přesvědčení, že úkolem veřejnoprávní televize je mimo jiné rozvíjení kvalitního obsahu právě i pro nové technologie.

Když se dívám na skladbu televizí zastoupených ve finálové účasti, nevidím tam například televizi maďarskou, polskou, ruskou, slovenskou, tedy z těch zemí, kde je televize v podstatě státní či vládní. Lze z toho něco vyvozovat z hlediska tvorby online projektů?

Nejsem si jistá. Faktem je, že letos byly v soutěži zastoupeny Litva a Ukrajina a to bylo poprvé, kdy se kromě nás zúčastnil někdo další z bývalého východního bloku. Přesto si nemyslím, že účast či neúčast bezprostředně souvisí s tím, zda v dané zemi působí veřejnoprávní, nebo státní televize, jako spíše s tím, že ty televize v dané zemi online projekty nedělají nebo je nepřihlašují. Ostatně projekty veřejnoprávního charakteru přihlašují do Prix Europa i vysloveně soukromé produkce nebo neziskovky.

TÉMATA

Rozhovor
Dukla 61
Prix Europa
Ocenění
Berlín
Televize
Virtual
Festivaly

A/Z SOUVISEJÍCÍ