Ročník 89 v roce 2019, foto: Česká televize – Robert Novák

Generace damáků a famáků roku 89 je pomalu požírána skepsí

Josef Chuchma, 26. November 2019

Oba ty dvaapadesátiminutové dokumenty vznikly u příležitosti třicátého výročí „sametu“. Oba se za událostmi ohlížejí skrze tehdejší studenty pražských uměleckých škol. A oba vykazují jistou výpovědní hodnotu o rozpoložení části generace dnešních „pražskokavárenských“ uměleckých padesátníků.

Herec a režisér Ondřej Kepka (*1969) svolal své někdejší spolužáky z DAMU, s nimiž v přelomovém roce 1989 studoval herectví. Jejich ročníkovým učitelem byl Boris Rösner, jemuž je tímto dokumentem vzdán decentní hold a dodatečné poděkování; je zřejmé, že pro většinu z nich byl, co se týče herecké práce, iniciační osobností. Půdorys dokumentu Ročník 89 je ovšem filmařsky těžkopádný a naprosto konvenční. Někdejší spolužáci, například Karel Dobrý, Vanda Hybnerová, Hana Ševčíková, Michal Malátný, Magdaléna Sidonová či Otto Rošetzký, se sešli v budově DAMU, sesedli se do půlkruhu a – vzpomínají. Někdejší spolužáci vyjeli do míst, kde během školy absolvovali vodácký kurz a – vzpomínají. Topornost těchto aranžmá některé aktéry více či méně očividně nebaví, jiní se v něm naopak našli a poněkud se předvádějí. V těchto společných záběrech není Ročník 89 ničím jiným, než polosentimentálním vzpomínám starých vlčic a vlků na časy mládí. Přičemž z hlediska historického poznání – tedy sdělení, jak to po 17. listopadu na DAMU probíhalo, jaká vlastně byla na škole atmosféra před listopadem, jak se kdo z pedagogů a z vedení školy v kritických chvílích choval – neříká Ročník 89 nejen nic nového, ale prakticky nic jako takového.

Bývalí spolužáci sedí na zemi na molu a smějí se
Pusťte si dokument Ročník 89, foto: Česká televize – Robert Novák

Určitou poznávací hodnotu však Ročník 89 přece jen má a zařídil ji takříkajíc sám čas. Není bez zajímavosti sledovat, co uplynulých třicet let udělalo fyzicky a mentálně s tou či s tím. Je vždy určitým zásahem do mysli sledovat archivní záběry z někdejších školních inscenací nebo výletů s jejich odvázaností a pospolitostí, a pak spatřit jednotlivé „osamělé“ aktéry různě omlácené desítkami následujících let. Vedle těch nešťastných kolektivních aranžmá totiž dokument obsahuje i odděleně natočené minizpovědi některých členů Kepkova ročníku. Nejvíce prostoru dostali Vanda Hybnerová, Tomáš Petřík a Michal Malátný (vlastním jménem Michal Novotný). Hybnerová, dnes na volné noze, v několika monolozích poskytuje výstižný obraz v zásadě úspěšné herečky, jíž se však vlastní existence rozplývá v rolích a soukromý život se svým jedinečným, nehraným citovým naplněním odplul kamsi za horizont. Tomáš Petřík, člen pražského Švandova divadla, s určitou osobní vyrovnaností uvažuje nad povahou dnešní doby s jejím individualismem a smutkem z celkového civilizačního a kulturního pohybu. Michal Malátný je už dávno víc frontmanem poprockové skupiny Chinaski, než hercem, i když na vystudovanou profesi nerezignuje (kupříkladu hostuje v Semaforu). „Trošku jsem na lidi zanevřel,“ říká. Ostatně i Karel Dobrý ve svém krátkém reflektujícím vstupu podotýká: „Společnost zhrubla, v komunikaci se vytratila lidskost, všechno je na peníze, čím dál tím víc je život hon.“

Skupinové foto z roku 89Před třiceti lety. Studenti herectví Rösnerova ročníku, foto: Archiv ČT

Takové „nářky“ se v dokumentu Sametová FAMU nevyskytují, nicméně režisér a producent Ondřej Trojan ke konci filmu, který je o třídu lepší než Ročník 89, se obrací na současnou studentku činoherního herectví DAMU Zuzanu Černou a říká jí v nedořečených fragmentech: „Jak se ta společnost morálně po těch devadesátejch letech zabahnila…. Je trošku celosvětovej trend, ale je to smutný… Vy mladý byste se k tomu měli nějak postavit.“ A David Bonaventura, student produkce na FAMU v roce 1989: „Asi by bylo potřeba, aby se lidi dali dohromady jako my tenkrát. V tom byla ohromná síla.“

Základními plusy Sametové FAMU, jehož se režijně chopili doktorandi FAMU Lea Petříková a Jan Rousek, jsou mezigenerační dialog, jakkoliv nedotažený, a snaha dobrat se přes studentské aktéry roku 1989 toho, „jak to tenkrát bylo“. Z archivních fotek a filmových záběrů z konce roku ´89 vystupuje energie, která se na FAMU v přelomových dnech vybudila. Vzpomínky aktérů jsou sice převážně natočeny nejběžnější metodou mluvících hlav, ovšem s archivními záběry se vhodně doplňují. Bez jakékoliv adorace lze konstatovat, že na FAMU se nacházelo radikální jádro tehdejšího studentského vzdoru. Ostatně hlavním motivem Sametové FAMU je Studentské vysílání, jež na škole spontánně vzniklo s cílem přinášet necenzurované referování o probíhajících událostech a prosadilo se do „vzdorující“ Československé televize, která si v prvních dnech počínala, coby nástroj drolící se komunistické moci, více než „uvážlivě“.

Znělka Studentského vysílání
Podívejte se na film Sametová FAMU. Na snímku znělka Studentského vysílání, repro: ČT

Sametová FAMU je však dramaturgicky nedoladěná, protože „obyčejná“ svědectví rámuje polovičatým konceptem. Konceptuálnost je zrádná, bez milosti obnaží nedomyšlenost. Na začátku dokumentu se odehraje konkurs na moderátory Sametové FAMU, což je ozvuk na Studentské vysílání, které moderovali – jak je ve filmu později připomenuto – studenti DAMU Jan Potměšil a Michal Dočekal. Jenže moderátoři z roku 2019, zmíněná Zuzana Černá a nedávný absolvent herectví Richard Jaroslav Müller, jen pasivně nastavují mikrofony buď aktérům listopadu 1989 (to činí Černá) nebo současným studentům FAMU – toho se ujal Müller, který se jich ptá formou ankety, zda něco vědí o Studentském vysílání. Jak lze předem předpokládat: někdo ví, někdo ne.  O současném postoji „famáků“ se však validního nedozvíme prakticky nic.

A do toho všeho je zakomponován ještě jeden motiv ze současnosti: kdyby dnes existoval projekt jakéhosi studentského vysílání, řešilo by se v něm, tvrdí studentka VŠUP Anna Pospíšilová, téma udržitelnosti. Student scénografie na DAMU Louis Traore a absolvent AVU Tomáš Voves jí přitakávají a společně vytvoří kulisy pro pomyslné vysílání studentské vysílání dneška, které jsou představeny v závěru Sametové FAMU. Jenže to je pouhá pobočná, nahozená a postradatelná linie filmu; působí jako akademický ornament a hříčka bez náboje.

Ale už pro záběry ze Studentského vysílání, v nichž například studentka scenáristiky Eva Papoušková vchází s mikrofonem a za doprovodu kamery do budovy, kde sídlí Státní bezpečnost, nebo pro záběry, kdy lidi stojí na schodech FAMU a čekají na rozmnožené fotky a filmové záběry z listopadových událostí, aby je mohli dále distribuovat, neboť se mnohde nedostává základních informací o dění, už pro tohle má vznik Sametové FAMU smysl.

Záběr ze Studentského vysíláníZáběr ze Studentského vysílání v dokumentu Sametová FAMU, repro: ČT

Ročník 89 (Česká televize, 2019, stopáž 52 minut)
Scénář a režie:
Ondřej Kepka, dramaturgie: Marie Loucká, kamera: Robert Novák, kreativní producent: Ondřej Šrámek. Účinkují: Karel Dobrý, Vanda Hybnerová, Petr Rajchert, Hana Ševčíková, Michal Malátný, Otto Rošetzký, Magdaléna Sidonová, Tomáš Petřík a další.

Sametová FAMU (Česká televize & FAMU, 2019, stopáž 52 minut)
Scénář, režie, střih: Lea Petříková a Jan Rousek, kamera: Jan Rousek, dramaturgie: Bára Kopecká, Petr Kubica. Účinkují: Michal Dočekal, Miro Gábor, Jan Hřebejk, Igor Chaun, Petr Jarchovský, Pavel Lagner, Tomki Němec, David Ondříček, Eva Papoušková, Jan Potměšil, Ondřej Trojan, Zdeněk Tyc a další.

TÉMATA

Film
Televize
Umění
Historie
Politika
Česko
Československo

A/Z SOUVISEJÍCÍ