Alena Šrámková vloni na jaře na 25. ročníku Olověného Dušana, soutěže, kterou pořádá Spolek posluchačů architektury při Fakultě architektury ČVUT a oceňuje nejlepší studentské projekty a ateliéry, zdroj: CZECHDESIGN

Devadesátiny Aleny Šrámkové a ruce od majonézy

Anna Beata Háblová, 3. July 2019

Ke konci minulého měsíce oslavila – jak se říkává – významné životní jubileum žena, která pro mnohé je první dámou české architektury. Při té příležitosti publikujeme téměř lyrizující připomínku této osobnosti a na konci materiálu najdete základní údaje o oslavenkyni.

Začátek léta uprostřed zahrady. Uprostřed zahrady stůl s bílým ubrusem. Bílý ubrus a Alena Šrámková v bílé košili a šortkách. Skoro jako skautka, která sem odběhla z prázdninového tábora. O židli má opřené berle jako japonské hůlky o talíř. V obci nedaleko Prahy prochází vítr zahradou. Prohrabuje se ztěžklými větvemi ovocných stromů. Nadzvedává lem ubrusu. Češe bílé vlasy. Opírá se o zdi zrekonstruovaného hospodářského stavení. Hladí stěny moderního vejminku, který si Alena Šrámková navrhla. Jednoduchost, prostornost. Vertikální pásy oken střídají zdi ve stejné šířce. Sedlová střecha je bez přesahu. Šedá omítka. To všechno jako by ten den bylo kulisou darovaným květinám a pugétům. Nad stolem s opečeným masem do hamburgerů se naklánějí gratulanti z řad umělců, architektů a teoretiků architektury, všichni spokojeně upatlaní od majonézy.

Žena, která vychovala několik generací architektů a architektek, slavila devadesát let. Na fakultě jsme jí neřekli jinak než „naše babi“. Naše babi postavila sídlo ČKD na Václavském náměstí, Fakultu architektury v pražských Dejvicích, meteorologickou stanici v Chebu nebo se podílela na stavbě odbavovací haly Hlavního nádraží v Praze. Česká přísnost, tak její architekturu označuje teoretik Rostislav Švácha. Vedle přísnosti je to spíše pravdivost, která je pro Alenu Šrámkovou charakteristická. Její domy si na nic nehrají, a pokud ano, neváhají se k tomu přiznat. Žádný design, žádná móda. Architektura nemá šokovat, ale pracovat s tektonikou, jednoduchostí, krásou a proporcemi. Dům nemusí být drahý, stačí, když je důstojný.

Sramkova Budova Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích, otevřená v roce 2010, je dílem firmy Alena Šrámková Architekt (Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, Alena Šrámková), foto: Tomáš Souček

Domy na nás působí, aniž bychom o tom věděli, a to na architekturu klade obrovskou zodpovědnost. Škola, kterou pro budoucí architekty v Dejvicích navrhla, má také výchovný účinek. Člověk si v jejích prostorách přijde poměrně nepatrný a odevšad je na něj vidět. To první by mělo vést k pokoře, to druhé ke sdílení a k setkávání. Všechno má svůj řád a pečlivě vyladěné proporce, pásy syrového betonu si vás z výšky prohlížejí, nad vším se vznáší rastr pletiva. Jedině posluchárny neposlouchají, vyčnívají z čisté geometrie třech mohutných kostek dokončených do čtverce obeliskem. Oranžová, červená a fialová, navzájem neladící barvy na nerovných a nestejně velkých hmotách se drze hlásí k tomu, že jsou přílepkem. Alena Šrámková se nebojí vykročit ze svého rozpoznatelného stylu, ve kterém je dům ořezaný jen na svou holou podstatu. Její architektura je náročná, a rozhodně nevychází divákovi vstříc.

Kdo chtěl být u profesorky Šrámkové ve školním ateliéru, musel na chvíli zapomenout na vizualizační programy a opět vzít do ruky tužku. Skicovat, šrafovat, zakreslovat, rýsovat, gumovat a opět rýsovat. Semestrální projekty bývaly většinou rukodělnými pracemi, které se příliš nelišily od jejího tvůrčího stylu. Pouhým napodobováním svého mistra se člověk naučil víc, než když důvěřoval svým vlastním schopnostem a touze po geniálních nápadech. Ze všeho nejintenzivněji se do mě zabořila její slova: „Pokud na něčem nejvíc lpíš, ať je to to první, co neváháš z návrhu vyhodit.“

Sramkova Vlastní dům Aleny Šrámkové byl postaven jako ateliér Petra Hlaváčka v uzavřeném dvoře venkovské chalupy, kterou manželé Hlaváčkovi zrekonstruovali pro bydlení své rodiny. Ateliér byl koncipován tak, aby dokázal plnit i funkci bydlení pro jednu osobu – právě pro A. Šrámkovou, foto: Tomáš Souček

To, co jsem vždy měla na první dámě české architektury ráda, byla její ambice být první a zároveň umět prohrávat. Sama říká, že to byl sport, který jí tomu v mládí naučil. Myslím na to ve chvíli, když s neutuchající vervou zdolává schody svého domečku, když jde přes náměstí Jenštejna do hospody na oběd, nebo naopak když na zahradě zanechává návštěvu, aby si šla na chvíli odpočinout.

Uprostřed zahrady je oslava u konce. Slunce kleslo za dům jako unavené ruce do klína. Přátelé odešli, kamery zhasly. Vítr se odklidil. To, co kamery nezachytí, jsou ti, kteří zůstávají v pozadí. Kdo chystají oslavu a odklízí nádobí. Starají se. Její dcera Magdalena se svým mužem Petrem Hlaváčkem, oba architekti. Architekti neviditelných povinností. Vytvářejí zázemí. Domov. Jsou nohama stolu, aby pevně stál, a vítr na něm mohl čechrat bílý ubrus.

sramkovaPrezident Václav Klaus předal 28. října 2008 ve Vladislavském sále Pražského hradu při příležitosti státního svátku Medaili za zásluhy III. stupně akademické architektce Aleně Šrámkové, foto: Doležal Michal
(ČTK)

Autorka je architektka, urbanistka, básnířka.

Alena Šrámková

Narodila se 20. června 1929 v Praze. Nejprve roku 1952 vystudovala Vysokou školu technickou v Bratislavě, specializaci architektura a pozemní stavitelství; o šest let později absolvovala mistrovskou školu architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Během padesátých let postupně pracovala v bratislavském Chemoprojektu, ve Stavoprojektu v Ústí nad Labem a v pražském Potravinoprojektu. Roku 1959 nastoupila v hlavním městě do Státního projektového ústavu obchodního, kde působila do poloviny sedmdesátých let. Odtamtud přešla do Projektového ústavu výstavby hlavního města Prahy. V letech 1988-1990 pracovala v pražské kanceláři architektonického studia známého jako SIAL. V prvních svobodných volbách kandidovala za Občanské fórum do Federálního shromáždění, v červnu 1990 se stala poslankyní, ale již následující měsíc mandát složila. V roce 1991 se stala vedoucí ateliéru na Fakultě architektury ČVUT a byla jmenována docentkou (a roku 1999 získala profesuru na pražské Akademii výtvarných umění; dnes je emeritní profesorkou ČVUT). V devadesátých letech byla nejprve předsedkyní, později místopředsedkyní rady Obce architektů. Od roku 2005 má vlastní studio Šrámková architekti, s.r.o. V roce 1994 obdržela cenu Osobnost české architektury, v roce 2007 Poctu České komory architektů, následujícího roku jí prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy. Roku 2010 obdržela cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti architektury. (jch)

TÉMATA

Architektura
Profil
Lidé
Výročí

A/Z SOUVISEJÍCÍ