Emoce naživo. Billie Eilish při koncertě letos v březnu, foto: ČTK/ZUMA

Billie Eilish, nová hrdinka stávající éry úzkosti

Karel Veselý, 15. April 2019

První velká popová deska roku? Album Billie Eilish spadá do širšího trendu náctiletých zpěváků a zpěvaček demontujících představu o bezstarostném dospívání.

„Vyndala jsem si plastová rovnátka a tohle je to album…“ pronese v úvodu desky When We All Fall Asleep, Where Do We Go? sedmnáctiletá americká zpěvačka Billie Eilish a na následujících pětačtyřicet minut vpustí posluchače do svého světa. Zapomeňte na všechno, co jste si mysleli o holkách v pubertě, nedejbože těch bohatých z Los Angeles. Pro Billie Eilish dospívání rozhodně není Beverly Hills 90210, je to spíš psycho horror.

Pophvězdičky náctiletého věku bývaly „žánrem“, který měly tradičně pod palcem velké nahrávací společnosti. Mladé talenty si obvykle tvarovaly dle svých potřeb, tedy tak, aby jim zapadaly do správných marketingových škatulek – od konce devadesátých let právě uhlazené boy/girl bandy vydělávaly hudebnímu průmyslu nejvíc peněz. Jenže pak se trh s deskami pod náporem internetu rozpadl. Dosud spolehlivě výnosný segment náctiletých fanoušků začal žít poněkud vlastním životem. Přesněji řečeno: náhle bylo krajně obtížné vnucovat mu prefabrikované stars. Pravda, s několika takovými produkty se to ještě povedlo: v naší dekádě uspěl internetový idol Justin Bieber nebo skupiny One Direction a 5 Seconds of Summer. Jinak jsou ovšem náctiletí idolové starého střihu na ústupu. Teenageři dnes žijí v trochu jiném světě než jejich vrstevníci z konce devadesátých let. To v nynější éře úzkosti odráží aktuální vlna smutných teen zpěváků dospívání.

klip
Karel Veselý: „I ti poslední opozdilci si jí museli všimnout díky uhrančivému virálnímu klipu k rozchodové baladě When The Party´s Over, v němž Eilish z očí teče místo slz černá tekutina.“
Foto a video: YouTube

„Svět je maličko rozmazaný, nebo možná to jsou jen moje oči. Přátelé, které jsem musela pohřbít, mi v noci nedají spát,“ zpívá Billie Eilish na své debutové desce vydané koncem března. Vyvrcholilo s ní divokých osm měsíců od vydání EP Don’t Smile at Me. Každý singl, který Eilish od té doby vydala, se dostal do amerického žebříčku a z talentované zpěvačky se rázem stala hvězda. I ti poslední opozdilci si jí museli všimnout díky uhrančivému virálnímu klipu k rozchodové baladě When The Party’s Over, v němž Eilish z očí teče místo slz černá tekutina.

Byla to nevinnost, roztomilost či jemná lolitkovská koketnost, co dřív zosobňovalo teenagerské zpěvačky, které měly navíc za úkol líbit se celé rodině. Eilish se namísto toho stylizuje do dívky s komplikovanou minulostí a nevyrovnanými psychickými stavy, které je úplně fuk, co si o ní myslí starší generace. Na promofotkách je většinou zachmuřená, usmívá se výjimečně, a když už – jako na obalu desky –, je to trochu jako smích šílence.

Billie Prý se málo usmívá, ale někdy přece. Jako letos v únoru v Německu, foto: Ralph Peters (ČTK/Imago Stock & People)

Písně Billie Eilish jsou plné temných rozchodových historek. „Asi bych měla jít, protože jsem stejně nevěděla, jak tě potěšit. Díváš se na mě, jako kdybych byla průhledná, a proto bude lepší zmizet,“ zpívá v See Through. Někdy to vypadá, že láska je pro ni bojovou hrou či destruktivní posedlostí nebezpečnými iluzemi. A někdy to až zní, jako kdybychom poslouchali věkem protřelou stařenu rekapitulující selhání svého života. „Moje mamka si se mnou ráda zpívá, ale tuhle písničku zpívat nebude. Až si přečte text, tak začne litovat kluky, které znám,“ konstatuje hořce v Bad Guy. (Mamince by se na druhou stranu mohlo líbit poselství skladby Xanny, v němž Billie odmítá populární drogové výlety s prášky na předpis.)

K ponurým tématům se skvěle hodí podobně naladěné elektronické hudební podklady, které na rozdíl od dalších popových hvězd nemá na starost armáda hitmakerů, ale pouze její bratr Finneas. Klaustrofobická Bury a Friend pracuje s napětím a kovovými údery, kterými se proplétají výkřiky (tady odkazuje na produkci Kanyeho Westa na desce Yeezus), skladbě You Should See Me in A Crown zase dominují pneumatické trapové beaty, do nichž zpěvačka zlověstně šeptá. Na jiných místech si vystačí s klavírem a harfou (Listen Before I Go) nebo se sborovými vokálními harmoniemi – When The Party’s Over je zároveň intimní a emočně zničující a pořád zůstává nejlepší písní Eilish. Když už to vypadá, že témata nemůžou být temnější, přijde zpěvačka se sebevražednou hymnou Listen Before I Go („Promiň, ale nic mě už nezachrání. Zavolej mým známým a řekni jim, že je miluju a budou mi chybět, ale nelituju toho.“) Následná něžná I Love You je pak něco jako optimistický vzkaz z nebe.

Billie Je nám sedmnáct a tohle je naše album – When We All Fall Asleep, Where Do We Go?, repro: Darkroom/Interscope

Eilish je určitě první popová hvězda s letopočtem narození v novém tisíciletí, ovšem určitě není první zpěvačkou zachycující v mainstreamu temnější odstíny dospívání. V roce 2013 zbavovala pozlátka náctiletý věk novozélandská hvězdička Lorde, které při natáčení desky Pure Heroine bylo také sedmnáct. Před třemi lety prorazil do mainstreamu tehdy osmnáctiletý R&B zpěvák Khalid, mistr pomalých pochmurných balad, kterého magazín Pitchfork popisuje jako „znaveného přeživšího, někoho, kdo nečeká nic skvělého, ba ani dobrého a už hledá jen vřelost a intimitu druhých lidí“.

Dospívání samozřejmě nikdy nebyla idylka, to jen popový průmysl je tak prodával. Teď, zdá se, se karta úplně obrací. Když už i v popu dominuje autenticita a smutek, tak i zpovědi náctiletých talentů odpovídají trendu doby. Pokud budou znít jako debutové album Billie Eilish, je to pro pop dobrá zpráva.

TÉMATA

Hudba
Lidé
Budoucnost
Komentář
USA

A/Z SOUVISEJÍCÍ