1968 – pohled s odstupem čtyřiceti let

Alexej Kelin

Pocházím z rodiny ruských protikomunistických emigrantů, které se zázrakem podařilo přežít likvidaci zbytků ruské emigrace v roce 1945. Tím byl dán můj skeptický postoj k Pražskému jaru. Vývoj situace mne nepřekvapil, přesto mi bylo smutno z toho, že je zdejší obyvatelstvo tak nepoučitelné. Před válkou tady existovalo dost článků, knih, výstav a dalších materiálů, které ilustrovaly pravou tvář bolševické totality v Rusku. Ruští emigranti, kteří tu našli novou vlast, byli této zemi hluboce vděční, a tak opakovaně vysvětlovali, k čemu povede vítězství komunistů a jejich vláda v této zemi. Všechno bylo zbytečné. Nepomohlo ani barvité vyprávění volyňských Čechů, kteří se sem vrátili se Svobodovou armádou.

Pracoval jsem tehdy na Správě dálkových kabelů v Praze. To byla organizace zajišťující meziměstské a mezinárodní spojení prostřednictvím kabelů, provoz modulačních vedení z rozhlasových a televizních studií na vysilače a mimo jiné i provoz ZTS – zvláštní telefonní sítě pro vládu a ÚV KSČ, jejich spojení s Kremlem atd. Naše objekty byly perfektně zmapovány sovětskými vojenskými spojaři již při červnovém vojenském cvičení Varšavské smlouvy. Proto hned 21. 8. 1968 ráno byly všechny objekty velice rychle obsazeny. Přes prahu tehdy probíhala páteřní koaxiální magistrála mezi Moskvou, Varšavou, Prahou a Berlínem. Ta umožňovala přenášet 1920 telefonních kanálů po jedné trubce a televizní stvol + další telefonní kanály po další trubce. Samozřejmě že se toto spojení nějak „záhadně přerušilo“ hned po obsazení objektů. Protože po celé délce magistrály byla každých 6 km osazena podzemní cisterna s elektronkovými zesilovači, nepředstavovalo přerušení toho hlavního spoje Varšavské smlouvy žádný technický problém. Na žižkovské zesilovací stanici, odkud byl provoz celé magistrály řízen, se okamžitě objevil „kontráš“ lejtěnant Agapov. Prcek s vyholenou lebkou, v modrých rajtkách a obrovskou pistolí na opasku. Řval a prskal, že pokud nebude koaxiální magistrála okamžitě zprovozněna, všechny postřílí. Mával při tom pistolí a pobíhal po objektu. Vysvětlil jsem mu, že na poruchu vyjela údržbová četa, ale že ji nejspíš jeho spolubojovníci někde zadrželi. Takže nevíme, co s nimi je. Aby to laskavě zjistil u svých soudruhů. Agapov samozřejmě nezjistil nic a naše četa zatím vyčkávala v hospodě Na valkovně vývoje událostí. Agapov se zamyslel, což se navenek projevovalo masírováním vyholené lebky pod nadzvednutou brigadýrkou. A vymyslel: „Přistavím tank! Ten nikdo nezastaví! A ty v něm pojedeš spravit magistrálu a najít četu! Ty mluvíš rusky!“ a šťouchal do mě pistolí. Místo tanku za půl hodiny přijel obrněný transportér. Zalezl jsem dovnitř a vyjeli jsme. Agapov naštěstí zůstal v Praze, a tak jsem se s vojáčky v transportéru dal opatrně do řeči. Pochopil jsem, že jim není dvakrát dobře a že se bojí mluvit. Tak jsme kroužili kolem Prahy pod záminkou, že jsou všude sundané nebo otočené ukazatele. Potkali jsme několik stojících kolon, jejichž velitelé obraceli mapy a snažili se zjistit, kde jsou a kde je Praha. Po několika hodinách jsme dojeli do Uhlířských Janovic, kde končil pražský úsek magistrály. Ze sezení na bedničce s granáty jsem už měl otlačený zadek. Napadlo mne, že by bylo dobré zavolat do Prahy a zjistit vývoj situace. Neprozřetelně jsem na náměstí vylezl z transportéru, slušně pozdravil houstnoucí dav a zeptal se, kde je pošta. V davu to temně zahučelo, ozvaly se výkřiky „Ty svině kolaborantská“ a začaly létat dlažební kostky. Vojáček z transportéru viděl, že je zle, a tak vypálil krátkou dávku z kulometu do nebe. Stihl jsem zmizet v transportéru. Poštu jsem našel podle toho, kam se sbíhaly telefonní dráty. Transportér zůstal za rohem a já se vydal k poště pěšky. Před barákem stál na štaflích poštmistr a sundával ceduli: „Volali mi z náměstí, že jedou obsadit poštu. Tak to musím zamaskovat“. Ukázal jsem poštmistrovi svou spojovou průkazku a vysvětlil situaci. Pochopil okamžitě a pozval mne do své kanceláře. „Mám tady na přepážce jednu bolševickou svini, tak odtud volat nemůžete“. V Praze můj telefonní hovor uvítali s obrovskou úlevou. Lejtěnant Agapov už všechny postavil ke zdi, nechal je hlídat samopalníkem a prohlásil, že s transportérem ztratili spojení a že jsem určitě posádku zabil nebo unesl. Pokud se neobjevíme do půl hodiny, postřílí všechny. Musel jsem přivést jednoho vojáčka z posádky transportéru k telefonu, aby lejtěnant uklidnil. Do Prahy jsme se vrátili velice rychle a vojáčci se ani neptali, proč cesta do Janovic trvala pětkrát déle než cesta zpět. Myslím, že jsme si docela rozuměli bez zbytečných řečí.

Další den jsem zase sloužil a zazvonil mi telefon z podzemní zesilovací stanice v protiatomovém provedení, kde byla záložní studia rozhlasu, spojovatelky Zvláštní telefonní sítě pro vládu a ÚV atd. „Dobývají nás tankisti a výsadkáři. Zavřeli jsme oboje protiatomové dveře. Nevíme ale, jak dlouho odolají. Nenecháme se tu přece zabít!“ Tak jsem jim doporučil, ať na nic nečekají a utečou druhým východem na opačné straně kopce. A ať nechají v celém objektu rozsvíceno, aby to dobyvatele nesvádělo házet do tmy granáty. Rozhlasáci utekli stejným východem společně s našimi techniky. Další události už vím z vyprávění. Ukázalo se, že soudruh Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů, a předtím až do května 1968 ředitel Čs. rozhlasu tento objekt kdysi navštívil, ale naštěstí znal jen jeden vchod, používaný v dobách míru jako provozní. A protože sovětské velení běsnilo, že stále fungují rozhlasové a telefonní linky na západ a běží přes ně aktuální reportáže, usoudil, že se tak děje přes tento objekt a namaloval náčrtek, kde vchod hledat. Zmíněný vstup do podzemí v té době byl z dvorku mezi žižkovskými pavlačovými činžáky. Železobetonové vstupní dveře byly skryty v nevelkém domečku, kde seděla závodní stráž. Ten den sloužila paní Levá, správná Žižkovačka. Koukala jak s velkým rachotem přijíždí dva tanky, z nich seskakují výsadkáři, přelézají branku a vrata a plazí se po dvoře. Vylezla z kukaně, stoupla si nad ležící a vynadala jim, ať se tu neválí, že přes plot se neleze, stačí zazvonit a šla odemknout branku. Hoši rozpačitě vstali, oprášili kalhoty a jali se hledat vchod do podzemí. Paní Levá jim jej s potěšením ukázala. Jde o několikatunovou železobetonovou výseč, která zapadá do obrovského betonového monolitu a je konstruována pro zachycení tlakové vlny zvenčí. V zavřené poloze je zajištěna řetězy s napínáky na vnitřní straně. Na povel „Otkroj dver!“ paní Levá poklidně reagovala: „Tak mi ukaž klíčovou dírku, ty chytrej!“ Hoši usoudili, že k otevření bude nejlépe použít tank. Zajeli před vrátnici a začali otáčet kanon. Paní Levá ale už stačila zmobilizovat ostatní žižkovské kolegyně a ty se s rukama v bok daly do vojáčků: „Že se nestydíte, spratci! To se dělá? Střílet tady z tanku? Vždyť tady bydlej lidi! Máš ty vůbec mámu? Kdo tě vychovával?“ Vojáčci kupodivu rozuměli, zastyděli se a usoudili, že to půjde i bez kanónu. Na závěsy dveří uvázali ocelová lana a zkusili dveře vytrhnout. Po zapřažení obou tanků za sebou vstup povolil. Další dveře už byly zavřené jen narychlo a řetězy nebyly napnuté, takže výsadkáři byli záhy uvnitř. Jde o poměrně rozsáhlý podzemní objekt s vlastní elektrárnou, rozvodnou, obrovskou akumulátorovnou, zdroji vody, ubytovnou, několika rozhlasovými studii, zesilovací stanicí, telefonní ústřednou atd. Výsadkáři na to hleděli a nevěděli, co s tím. Tak se rozhodli vypnout v rozvodně přívod proudu. Naštěstí se automaticky rozsvítilo nouzové osvětlení, takže se všechno obešlo bez střelby. Náhradní agregáty jsou velikosti motoru námořní lodě, mají kolem sebe patrové ochozy a nestartují automaticky. Nicméně všechna provozní zařízení běží dál z akumulátorů. Jenže po několika hodinách kapacita akumulátorů končí, a tak k večeru hrozilo nebezpečí, že vládní telefonní síť zůstane mimo provoz. Ztráta spojení mohla způsobit nepředvídatelné nepříjemnosti, a tak bylo zapotřebí situaci řešit. Ven se všichni báli, anžto platil zákaz nočního vycházení. Naše vrchnost byla „v ilegalitě“ a od obsazeného objektu se co chvíli ozývaly dávky ze samopalu a nad Vrchem sv. kříže byly vidět dráhy svítících střel. Kvůli mé ruštině to bylo zase na mně. Uvolil se jít ještě kolega Láďa Hostoš. A tak jsme se smíšenými pocity vyrazili do Jeseniovy ulice. Naštěstí nás nikdo nezastavil ani po nás nikdo nestřílel. Šli jsme prostředkem ulice, abychom byli zdálky vidět. Před vchodem nás zastavili samopalníci a mířili na nás. Za jejich zády se co chvíli ozvala dávka. V křoví nad objektem se nejspíš potloukaly kočky a na každé zašustění nervózní výsadkáři reagovali střelbou. Chtěl jsem mluvit s velitelem, ale báli se ho zavolat. Nejspíš pro případ, že bychom byli agenti s právem zabíjet. Vzpomněl jsem si na otcovu širokou slovní zásobu nezveřejnitelných výrazů, získanou za občanské války. A tak jsem spustil. Zafungovalo to. Vojíni usoudili, že takhle nadávat může jen opravdu velký šéf a poručíka přivedli. Debata ale stejně k ničemu nevedla. Poručík vcelku rozumně vysvětlil, že on nás dovnitř pustit nesmí a v tuhle noční hodinu žádnou vrchnost nesežene. Ať přijdeme ráno. Chtěl jsem, ať aspoň uklidí tanky ze dvorku, protože tudy vedou v poměrně malé hloubce kabely. Se stoickým klidem mi vysvětlil, že se mohlo poškodit, se už stejně poškodilo. Uznal jsem, že má pravdu.

< zpět

středa 20. 8. 2008 od 20:00 na ČT1 | Nastavit připomenutí | Přidat do Osobního programu | VPS:  | 599 minut