11. června 2011

Bohdan Sláma natáčí nový film. Pracovní název snímku je Čtyři slunce, zasazen je opět do kulis režisérových domovských Mirotic a opět se soustředí na sociální téma. V centru pozornosti je maloměstská rodina řešící tentokrát manželskou krizi, nevěru i náhlou nezaměstnanost. Hrdinové se utkávají s realitou nesplněných snů a také touhou změnit svůj dosavadní život k lepšímu. Tedy pro Slámu typická, každodenní a civilní témata blízká i širokému publiku.
Vedle Jakuba Plesla se v nezvyklé herecké poloze objeví také Karel Roden. Sláma mu napsal na tělo roli místního mystika a blázna , který nakonec zásadně ovlivní osudy rodiny. A nechybí zde ani režisérova dvorní herečka Aňa Geislerová.

V našich zemích ojedinělý žánr dokudramatu zvolila slovenská autorská dvojice pro zpracování tématu, který loni otřásl i českou veřejností. Film Děvínský masakr nabízí rekonstrukci tragické události, kdy elitní střelec vyvraždil obyvatele sousedního bytu na bratislavském sídlišti. Film vznikl jako bezprostřední reakce na mediální obraz masakru. Na zpracování námětu měli autoři měsíc, točilo se šestnáct dní.
Na formě je patrná zkušenost tvůrců s reklamou, seriály a módním průmyslem. Neusilují o analýzu kauzy a téma se snaží vytěžit hlavně vizuálně. Na problémy, jako je manipulace reality bulvárními médii, či nefungující sociální politika v zemi, tak upozorňují spíš mimoděk. Dokumentární rámec je ve filmu použit z nouze. Škoda navíc, že řada otázek celé kauzy zůstala tvůrci nezodpovězena. I proto hodnotíme třemi balonky.

S apokalyptickými filmy se v poslední době roztrhnul pytel. Po ceněné Trierově Melancholii vstupuje tento týden do kin snímek s podobnou tématikou, avšak jiného stylu i kvality. Bratři Strauseovi natočili výpravnou sci–fi s rozpočtem, za nějž pořizuje své komorní konverzačky Woody Allen. Je o útoku mimozemšťanů, kteří lidi nejprve uvádějí do transu prostřednictvím modrých světel, aby je následně nekompromisně vysáli z povrchu zemského. Peníze stačily jen na pár minut efektních scén, které žánr vyžaduje. Většina filmu se pak odehrává v luxusním věžáku, kde zmateně pobíhá asi dvacet postav. Jejich motivace či naopak záměry mimozemšťanů jsou nezřejmé, další akce nudná a atmosféra postupně vyhnívá do ztracena. Vlna nízkorozpočtových sci-fi v dokumentaristickém stylu sice letí, Skyline ovšem nepatří k těm povedeným. Od nás tedy dostává jediný balónek.
Sci-fi žánru zůstává věrná i další novinka v kinech. Tentokrát jde o road–movie v hlavní roli s polonahým přisprostlým mimozemšťanem. Paul je průměrná, jednoduchá komedie, která žánrová klišé chvílemi recykluje a pak zas paroduje, a přidá i trochu obhroublého humoru. Dáváme jí tudíž dva balónky z pěti.
Pokud jste před dvěma lety řvali smíchy u opileckých historek divoké sebranky na Pařbě ve Vegas, jistě čekáte na pokračování. Žel, dvojka diváckého hitu, více než co jiného, připomíná pytlík podruhé louhovaného čaje. Změnily se lokace a hrdinové se přesunuli do exotického Bankoku, jinak ale už nic nového nečekejte. Režisér Todd Phillips variuje prakticky každou scénu z minula a jelikož již v jedničce byl humor na hraně, těžko vás může něčím jiným překvapit. Snahou o nové pointy starých gagů zmizela ovšem dřívější uvěřitelnost bizardních situací. Pařba v Bangkoku znamená proto vystřízlivění s pouhými dvěma balonky.

Krize nekrize, v Rusku není problém sehnat 55 milion dolarů na film – i když jeho komerční úspěch nemusí být zaručen. Stačí, když máte ty správné politické konexe až na těch nejvyšších místech. Čtyři roky natáčel režisér Nikita Michalkov pokračování svého oscarového opusu Unaveni sluncem. Jeho děj posunul do období druhé světové války.
Generál Kotov, kterého sám ztvárnil, byl odveden do stalinském lágru. Ani tam jej ale nenechá Velký vůdce na pokoji. Navíc do Ruska vtrhne Hitler. Film, který teď v u nás vychází na DVD, nadchne minimálně efektně natočenými válečnými scénami, za které by se nestyděli ani v Hollywoodu.
Velkofilm zaujme také portrétem Stalina, ztvárněného Maximem Suchanovem s minimálními prostředky, ale zato s mrazivou sugestivitou. V Rusku se mimochodem dodnes s osobností tohoto krvavého diktátora nedokázali úplně vyrovnat.
Předchozí snímek stavěl Michalkov na promyšlené práci s časem. Na střetu čechovovského bezčasí, do něhož byl zasazen příběh jedné rodiny, s dějinnými koly osudu. Na konfliktu malých individuálních dějin a dějin velkých, národních. Nic takového v druhém dílu nalézt nelze. Film osciluje mezi epickou rozmáchlostí a banalitou, stejně jako mezi originalitou a užívanými klišé. I proto jej řada recenzentů nemilosrdně odsoudila. Za zhlédnutí však stojí, alespoň jako ukázka úpadku jednoho génia. Filmkompas hodnotí třemi balonky.

Historie skupiny The Doors a vzestup i pád jejich frontmana Jima Morrisona je jedním z nejvíce legendami opředených rockových příběhů všech dob. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se tohoto materiálu chopí filmový průmysl. Filmová práva na legendární autobiografickou knihu o Doors: Nikdo to tu nepřežije, koupil producent Sasha Harari už počátkem osmdesátých let.
O hlavní roli v připravovaném snímku usilovali i John Travolta, Richard Gere a Charlie Sheen, o režii pak Francis Ford Coppola. Než o dekádu později došlo k realizaci, ztratil původní scénář kvůli obstrukcím ze strany ostatních členů kapely i Morrisonovy rodiny většinu podtextu, který by mohl být klíčem k pochopení destruktivní osobnosti zpěváka. Režie látky se nakonec ujal Oliver Stone.
Stoneův film postavil pomník prorokovi obscénnosti, vystihl, proč je Morrison pořád adorován jako ikona. Jako takřka romantický vzor rockového bohéma, který kolem sebe kopal zatraceně upřímně. Zabetonoval tak oficiální mýtus o citlivém fešákovi a jeho třech hudebních přátelích.
Jakkoli byl dvacet let starý Stoneův snímek diskutabilní a diskutovaný, měl energii a emoční sílu, která spustila vlnu celosvětové mánie pro hudbu této kapely ze šedesátých let. I proto Filmkompas hodnotí snímek čtyřmi balonky.

Ve Zlíně byly minulý týden rozdány Zlaté střevíčky, filmové ceny 51. ročníku Mezinárodního festivalu pro děti a mládež. Dvě hlavní trofeje, odlišené dle věkové kategorie diváků, si odnesly snímky skandinávské kinematografie, která hraje v žánru filmů pro děti a mládež ve světě momentálně jednoznačně prim. Uznat to musel i jeden z letošních porotců, režisér Jan Hřebejk. Film Kaspara Munka Obejmi mě pevně vypráví o násilí na školách a krizi dospívání.
Potěšitelné pro českou dětskou tvorbu je, že hlavní cena za animovaný snímek zůstává doma. Příběh klavíristy a hudebně nadané blechy, inspirovaný Mozartovou hudbou, natočil neznámý filmař Jaroslav Nykl, který se kreslenému filmu amatérsky věnuje už čtyřicet let.
Jednu z cen si letos do Zlína přijel převzít i herec Petr Nárožný. Petr Nárožný exceloval v řadě komediálních rolí, pohádek a jedinečných komentářů ke kresleným figurkám Macha a Šebestové. Není divu, že má k filmům určeným těm menším až nejmenším divákům pořád pozitivní vztah.