30. dubna 2011

Začínal jako pokoutný zlodějíček zevlující v šedé zóně socialistické ekonomiky. Revoluci prožil v psychiatrické léčebně, začátek devadesátých let pak v kriminálu. Už pár let na to však otáčel miliony v Šanghaji, v byznysu, který ho málem stál krk. A nakonec se stal králem internetových domén. Skutečný příběh z dob českého divokého kapitalismu zpracoval Tomáš Řehořek ve snímku Czech Made Man. Vedle silné vizuální stránky, na níž se podílel mexický kameraman Antonio Riestra, zde vyčnívá zejména výkon Jana Budaře, který si postavu hlavního hrdiny vychutnal do nejmenších detailů.
Jde už o třetí celovečerní snímek teprve čtyřiadvacetiletého absolventa zlínské filmové školy Tomáše Řehořka. Film dynamický, vtipný a formálně skvěle natočený.

Minulý týden Plzeň hostila filmový festival Finále, zaměřený na domácí produkci. Ideální platforma, aby zde tvůrci i producenti pod záštitou Českého filmového centra prezentovali své připravované projekty.
Desátý ročník Panelu v brožuře představil čtyřiaosmdesát vznikajících filmů. Tedy o pětatřicet procent více, než loni. Jestli s nárůstem kvantity poroste taky kvalita si v Plzni ověříme za rok. My jsme si zatím všímali debutantů. Společné je jim téma ohledávání hranic dospělosti, které může mít velmi různorodé podoby. Těšit se můžeme taky na prvotiny dalších absolventů pražské FAMU.

Ďábelský neurolog touží navždy zachovat hlas operní divy Malvíny, kterou v den její svatby usmrtil a unesl na tajemný ostrov. Pomoci mu v tom má geniální ladič pian, jenž je povolán, aby vodní hudební mechanismy šíleného doktora připravil na jedinečné představení. Hypnotický zážitek z místa vzdáleného všem zákonům pozemské reality přinášejí dvojčata Quayovy ve svém filmu Ladič pian zemětřesení. Obraznost snímku až bere dech. Herci se v tomto filmu střídají s loutkami, strhující hudba se zvuky drásajícími uši i duši, opulentní kulisy se prolínají s viktoriánskými kostýmy. Snímek význačných surrealistických tvůrců přichází do české distribuce sice se šestiletým zpožděním, přesto nebo právě proto byste jej však neměli minout.
Thor je bohem v severské mytologii, ale současně členem elitní líhně superhrdinů komiksového gigantu Marvel, který už přivedl na plátna kin Spidermana či Ironmana. Adaptace tohoto pop kulturního guláše se teď ujal shakespearovský specialista Kenneth Branagh. Co z daných ingrediencí namíchal? Thor se ve filmu cpe hamburgery, ovšem vedle svalů disponuje i smyslem pro humor a celkem propracovaným charakterem. Scény z říše bohů připomínají megalomanské divadelní představení s vizuálními efekty, které od konverzačního dramatu nečekáte. Jako celek to funguje až překvapivě dobře.

Snímek Záře zcela jistě přivedl nejednoho diváka ke klasické hudbě a Rachmaninovým koncertům. Právě skladby geniálního ruského komponisty zde totiž obsadily jednu z hlavních rolí. Film vypráví příběh kluka, jehož otec, ač sám bez hudebního vzdělání, učí od dětství hře na klavír. Z Davida roste slibný pianista, avšak otcův despotismus má na utváření unikátní osobnosti neblahý vliv. Když David jako mimořádný talent dostane nabídku studovat v Americe, otec na poslední chvíli rozhodne, že nikam nepojede. David zatrpkne, ale nakonec se rozhodne pro klavír všem a všemu navzdory. Maniakální projev s neustálým breptáním vynesl Geoffreymu Rushovi, jenž ztvárnil geniálního pianistu Davida již jako dospělého muže, řadu ocenění a některé scény právě jeho výkon zařadili mezi to nejsilnější, co filmová historie nabízí.Teď je můžete opakovaně obdivovat i na DVD.

Jak se neškodná záliba může změnit v nebezpečnou posedlost vypráví film, kterým před třinácti lety úspěšně debutoval dnešní blockbusterový režisér Christhopher Nolan. Ústřední postavou je spisovatel, jež z nedostatku inspirace sleduje náhodně vybrané chodce. Když poruší pravidlo nesledovat nikoho víckrát než jednou, zaplete se s podsvětím. Život se pro zneuznaného spisovatele stává najednou mnohem zajímavější, než fiktivní příběhy, o nichž chtěl psát.
Nolan natáčel na šestnácti milimetrovou kameru, bez svícení a ve vypůjčených bytech, kdy miniaturní štáb fungoval zároveň jako kompars. Navzdory skromnému rozpočtu vznikl výrazný stylově vyhraněný film.
Některá témata a princip nelineárního vyprávění Nolan později rozvedl v dalších filmech, prolínání časových rovin se tak posléze stalo jeho charakteristickým rukopisem.
Pokud jste fanouškem Christhopera Nolana či temných psychothrillerů ve stylu noir (noár), nenechte si ujít Sledování 2. května o půl jedenácté večer na dvojce.

Ještě jednou se dnes ohlédneme za čtyřiadvacátým ročníkem festivalu Finále, který opět rekapituloval nejen současnou českou tvorbu uplynulé sezóny. Během sedmi dnů diváci viděli sto dvacet devět filmů i dvě filmové pocty výjimečným osobnostem domácí kinematografie. První byla věnována herečce Ivě Janžurové, které jsme se zeptali jaký snímek ze své žánrově pestré filmografie má nejraději.
Porotě celovečerních filmů předsedala operní pěvkyně a herečka Soňa Červená. Zajímalo nás, jký je její vztah k plzeňskému Finále?
Další poctu pořadatelé připravili herečce Vlastě Chramostové a kameramanovi Stanislavu Milotovi.
Zlatého ledňáčka v Plzni získal dlouhometrážní debut Václavy Kadrnky Osmdesát dopisů. Po uvedení na Berlinále je to pro režiséra další satisfakce za dřinu, s níž film vykopal ze země. Bez producenta či grantu natočil snímek oproštěný od obvyklých klišé, líčící jediný den za normalizace. Cen bylo samozřejmě v Plzni rozdáno víc.
Zlatého ledňáčka za nejlepší dokument obdržel snímek Nejtěžší volba režisérky Dagmar Smržové. Cenu diváků si odnesl režisér Ondřej Trojan za hořkou normalizační komedii Občanský průkaz. Karlu Rodenovi zase připadla cena za nejlepší herecký výkon za hlavní roli ve filmu Habermannův mlýn. A Zlaté ledňáčky pro nejlepší hraný film byly letos uděleny rovnou dva. Druhým vítězem se stala imaginativní podívaná Jana Svěráka Kuky se vrací. Jak kdyby porotci chtěli vzkázat: oceňme nejen osobitou uměleckou výpověď, ale také kvalitní zábavu pro širší publikum, což je přesně to, co Svěrák úspěšně dělá již dvě desetiletí.