Žít

Film s prostým názvem Žít patří k nejzajímavějším dílům celé Kurosawovy tvorby. Počítá se sice k jeho méně známým filmům s náměty ze soudobého Japonska a realita poválečných let, kterou zachycuje, má dnes již fascinující dokumentární hodnotu, ale téma a mistrovství, s jakým zpracovává příběh jednoho nezajímavého městského úředníka, přesahuje daleko dobu svého vzniku.

Kendži Watanabe, vedoucí Oddělení občanských záležitostí, po celý svůj život nijak nevybočoval z řady. Nijak na sebe neupozorňoval, chodil vždy přesně, neutrácel a po smrti manželky vychoval jediného syna. Nikdy nebyl nemocný a nikdy si nebral dovolenou. Pracoval ze všech sil jako dobře seřízený stroj. Tedy plnil všechny předepsané úkony způsobem v úřadu obvyklým a nikdy ho ani nenapadlo, aby o smyslu své práce uvažoval. Až do onoho dne, kdy je konfrontován s faktem, že bolesti žaludku, které jej trápí poměrně dlouhou dobu, jsou způsobeny již nevyléčitelným stadiem rakoviny. Čas jeho zbývajícího života se scvrkl jako vypuštěný balonek a Watanabe poprvé vzhlédl od nekonečných stohů papíru, jež den co den překládal na svém stole zprava doleva. Vzhlédl od papírů, rozhlédl se po ulici. Zaznamenal kolem sebe lidi, začaly ho trápit neodbytné otázky po smyslu toho všeho a jeho vlastního života.

Námět zdánlivě jednoduchý, v Kurosawově filmu však dostává nečekané rozuzlení a pointu, o to zajímavější, že je rozkrývána postupně, takže až do konce vždy zbývá ještě část tajemství. Neboť každý člověk je bezedná hlubina a i ti, o nichž se domníváme, že jsou nudní a vypočitatelní jako mechanická hračka, mají duši, která se umí vzbouřit.

Výkon jednoho ze dvou Kurosawových kmenových herců Takašiho Šimury v roli Watanabeho patří bez nadsázky k jeho životním rolím a přispěl velkou měrou k obrovské působivosti filmu o síle a moci lidské vůle v obludném systému byrokracie, jež je ve své podstatě stejně umrtvujícím strojem kdekoliv na světě, ať už má jakoukoliv vnější podobu.