Pořady

herečka

Štěpánka Haničincová

narozena 30. září 1931
zemřela 27. října 1999

Herečka, scenáristka, dramaturgyně a moderátorka Štěpánka Haničincová se narodila jako Štěpánka Hubáčková v roce 1931 v Kvíčovicích v západních Čechách, ale dětství prožila v Heřmanově Městci na Chrudimsku. Matka pracovala v továrně jako dělnice, ale hrála ochotnicky divadlo, otec byl švec, avšak zároveň hodně pil a věnoval se karbanu. Štěpánka měla ještě o čtyři roky mladšího bratra Jana, který po válce tragicky zahynul při nečekaném výbuchu nalezeného granátu. Rodiče se posléze rozvedli a matka se odstěhovala se Štěpánkou do Severních Čech – nejprve do České Lípy a později do Děčína, kde se podruhé vdala. V Děčíně pak Štěpánka absolvovala obchodní akademii (tehdejší název zněl Vyšší škola hospodářská): jelikož měla nadání na jazyky a byla i trochu šprt, zvládla ji zcela bez problémů. Přesto v duchu – a vlastně už od dětství – toužila stát se herečkou. Zvláštní ovšem bylo, že ač ji už na základní škole spolužačky lákaly do amatérského souboru, vždy to odmítala. Navíc herci bývali už v té době považováni za svobodomyslné a řekněme trochu volnějších mravů, přičemž Štěpánka byla doma naopak vychovávána velmi puritánsky. Na půdu amatérského divadla vstoupila až v rámci akademie ve druhé polovině čtyřicátých let. Její první rolí a hned hlavní, byla princezna Pampeliška ze stejnojmenné Kvapilovy pohádkové hry.

Po zdárném ukončení školy (1950) sice nastoupila na místo obchodního korespondenta na Ministerstvu zahraničí v Praze, ale necítila se tam příliš šťastná, a touha věnovat se divadlu ještě zesílila. Tajně se tedy přihlásila na herecký obor na AMU, a byla přijata. Na škole se také seznámila se svým budoucím manželem, Petrem Haničincem. Už během studia se ukazoval jako výborný herec; to jí imponovalo, a velmi se do něj zamilovala, což bylo ale vzájemné. Po dvou letech studia si také jako ctižádostivá perfekcionistka uvědomila, že na rozdíl od něj asi moc dobrou herečkou nikdy nebude (a bylo jí to naznačováno i vedením školy), a tak přešla na obor dramaturgie. Absolvovala v roce 1955. Ovšem už během jejího studia začala vysílat československá televize, a Štěpánka byla vybrána jako moderátorka dětských televizních pořadů. A ty už vlastně neopustila, protože toto byla její poloha – nebylo zde potřeba nějakého herectví, nějakého předvádění se, ale spíš určité přirozenosti, laskavosti, lidskosti. A to vše ona v sobě měla. Navíc jako správný „šprt“ chodila na každé vysílání skvěle připravena. Prvním pořadem, v němž se objevila, byl Rozmarýnek a šel na obrazovkách od roku 1953.

S Petrem Haničincem se vzali, bydleli v Petřínské ulici, a v roce 1954 se jim narodila dcera Alexandra (Saša). Manželství ale dlouho nevydrželo: na rozdíl od poněkud upjaté Štěpánky bral živočišný Haničinec manželství na lehkou váhu, zato ona se musela starat o domov, o dítě, a ještě stíhat natáčení. A nezvládala to. Takže nakonec vše dopadlo tak, že malá Saša v podstatě vyrůstala u jejích rodičů, a Štěpánka se s Petrem, který získal angažmá v divadle v Pardubicích, rozešli. V tom čase se ale poznala s o pět let starším režisérem Janem Valáškem, když ji obsadil co studentku Mirku do svého krátkometrážního studentského filmu V ulici je starý krám (1955). Začali spolu chodit a v roce 1958 se jim narodil syn Jan ml. – vzali se ale až tři roky nato. Ovšem i v tomto nešťastném manželství se potkali oheň a voda – razantní, hysterický a žárlivý bohém Jan, a příliš hodná, pracovitá Štěpánka. Ta navíc ve skrytu duše doufala, že jí muž svěří nějakou větší roli ve filmu, což se ale nikdy nestalo. Na stříbrném plátně se tak objevila jen párkrát: zahrála si učitelku v dětském filmu Honzíkova cesta (1956), další vedlejší roli učitelky pak dostala ve Váláškově filmu Kouzelný den (1960). V šestašedesátém se Jan od rodiny odstěhoval a v roce 1968 náhle zemřel, což se přičítalo jeho alkoholismu.

V té době byla televizní Štěpánka v dětských očích skutečnou hvězdou: večerníčky uváděla s oblíbenou loutkou čertíkem Bertíkem, namluveným Evou Klepáčovou, a také s papouškem Lorinkou, který pak tahal obálky s názvy pohádek (Pohádky na přání). Dramaturgicky se podílela na večerníčcích Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka. Později se zase každou neděli ráno rozjíždělo pohádkové pásmo, začínající roztočeným kolotočem se zvířátky. Pořad, který získal lidový název „Pohádkové dívánky“, moderovala sama, později se jejím „komplicem“ stal výtvarník a herec Miloš Nesvadba. Samotná Štěpánka se pak při natáčení televizních Pohádek z tisíce a jedné noci (1970–71, hrála v nich vypravěčku Fatimu) sblížila se slavným „záporákem“, hercem Janem Přeučilem, přičemž se na začátku sedmdesátých let vzali. A toto její třetí manželství již bylo šťastné. V tom čase se hodně objevovala i v dalších televizních pohádkách, často jako vypravěčka, občas i ve vedlejších rolích. Jmenujme třeba Kamenný kvítek (1972) nebo Divoké labutě (1972). Od roku 1977 se stala dramaturgyní a začala moderovat pásmo zábavných dětských pořadů pod názvem Malý televizní kabaret (s herci Josefem Dvořákem, Jitkou Molavcovou a Ondřejem Havelkou), který jí získal ještě větší popularitu.

Na přelomu 70. a 80. let se ale na rodinu zaměřila StB: dcera Saša si totiž vzala za manžela chartistu Jiřího Chmela, a jelikož bydleli u Jana a Štěpánky v Mánesově ulici, byt byl okamžitě napíchnut a odposloucháván. Proběhlo i vyhrožování v podobě okamžitého vyhazovu z ČST (Štěpánka i Saša byli televizními zaměstnanci), a také zde byl v rámci fízlácké akce Asanace činěn nátlak na vystěhování z republiky. K čemuž také došlo – Saša s Jiřím v roce 1982 nuceně emigrovali do Rakouska, do Vídně, a Štěpánku odstavili od jejích dětských pořadů v televizi – nesměla být na obrazovce viděna. Mohla pracovat jako dramaturgyně: starala se o nově vzniklé Studio Kamarád (moderovali ho Jiří Chalupa a Lenka Vavrinčíková plus postavičky Jů a Hele), byť i ono – stejně jako předtím Malý televizní kabaret – bylo občas cenzurováno. Štěpánka velmi silně pociťovala ony nepojmenovatelné tlaky – z vedení televize, ze směru od StB – a vnitřně se trápila. V polovině dekády se nakonec rozhodla z ČST odejít.

Po roce 1989 se sice do televize vrátila (uváděla Kuřátka, pořad pro nejmenší), ale už to nebylo ono. Tempo a nároky doby se změnily, a ona to jinak než dřív neuměla. Z obrazovek se pomalu vytrácela, až skončila úplně. Poté se uzavřela do sebe, začala být psychicky labilní, přicházely zdravotní problémy. Musela užívat haldy prášků a do toho přišel ještě alkohol, což nikdy není dobrá kombinace. Jediná dvě otevření se světu přišla zaprvé v polovině devadesátých let, kdy s Vladimírem Kovaříkem napsala autobiografii Štěpánka (1995), a zadruhé, když v roce 1998 získala cenu TýTý. Poté následoval opět ponor do depresí.

Štěpánka Haničincová zemřela po domácím úrazu (pravděpodobně nekontrolovaný pád) v roce 1999.