Pořady

herečka

Marie Vášová

narozena 16. května 1911
zemřela 6. srpna 1984

Česká herečka Marie Vášová se narodila v roce 1911 v Praze. V dívčím věku během studií v rodinné a obchodní škole tajně statovala ve Vinohradském divadle. Tam se seznámila s herci Mílou Páčovou a Antonínem Strnadem, kteří jí začali dávat soukromé hodiny herectví. Ale Marininy rodiče si nepřáli, aby byla herečkou, a tak po ukončení studií krátce pracovala jako úřednice – nejprve v nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena, poté ve Škodovce. Nakonec se ve svých jednadvaceti bez vědomí rodičů přece jenom rozhodla pro divadlo. První angažmá získala v Rodenově divadelní společnosti (1932–1933) a poté působila na mimopražských scénách: v sezóně 1933–34 v Olomouci, v té další (1934–35) v Českých Budějovicích a v letech 1935–1940 ve Státním divadle v Ostravě, kde se pod vedením Jana Škody věnovala zejména rolím dramatickým a tragickým.

V roce 1940 se vrátila do Prahy – nejprve hostovala v Národním divadle v roli Sofoklovy Antigony, následně díky ex-režisérovi Osvobozeného divadla Jindřichu Honzlovi hrála jednu sezónu v jeho Divadélku 99 (1940–41), v letech 1941–44 měla angažmá v holešovickém divadle Uranie, a poslední válečnou sezonu strávila v Divadle na Vinohradech. Teprve krátce po roce 1945 se stala členkou činohry Národního divadla, kde působila až do své smrti. Jak již bylo naznačeno, Vášová byla především tragédkou, k čemuž měla i určité dispozice: byla vysoká, štíhlá, měla ostřeji řezaný, hrdý obličej a vznosný pevný hlas. Z jejích rolí v Národním divadle jsou vyzdvihovány Lízalka, manželka sedláka v Maryše bratří Mrštíků, vdova Madlena Vojnarová v Jiráskově Vojnarce, královna Runa v Zeyerově poetickém dramatu Radúz a Mahulena, paní Libera v Goldoniho Poprasku na Laguně nebo paní Hošková v Shakespearových Veselých paničkách windsorských.

Na stříbrném plátně se Marie Vášová objevovala od počátku čtyřicátých let. Poprvé to bylo v roce 1941, kdy si zahrála vedlejší roli ošetřovatelky v romantickém dramatu Modrý závoj, podruhé v roli šenkýřky opět v podobně laděném snímku Žíznivé mládí (1943). Po válce ji režiséři obsazovali často do rolí venkovských žen, které, jak sama tvrdila, jí příliš neseděly. Jako třeba téměř hlavní úloha Terezy Crhové ve válečném dramatu V horách duní (1946). Nejlépe se cítila v rolích tragických, například v titulní úloze proletářky Hudcové, nezdolné bojovnice proti jakémukoliv útlaku v dělnickém dramatu Siréna (1947): zejména kvůli ní získalo jednoho ze Zlatých lvů na MFF v Benátkách, ona sama pak za snímek dostala doma Státní cenu. Další velké role na ní čekaly v roce 1948 zazářila jako Zdena Doležalová, manželka slabošského pojišťovacího agenta, který způsobí tragickou nehodu, v dramatu Svědomí, a jako Pavla Ulrychová v již dosti komunistickou stranou ovlivněném dramatu Kariéra, které chtělo být jakousi českou odpovědí na Občana Kanea, což ale nebylo. Poté se představila v roli Nedvědové ve válečném filmu Němá barikáda (1949) a jako hraběnka Stradová v dvojdílné historické komedii Císařův pekařPekařův císař (1951).

Herečce se nevyhnuly ani role v bolševických agitkách, což jsou většinou dosti nekoukatelné záležitosti z padesátých let. Z nich trochu vyčnívá úloha démonické ředitelky cirkusu v dramatu Komedianti (1953), hlavní role zapálené brigádnice Karly Tolarové ve filmu Po noci den (1955), dále sekretářka Haníková v dramatu Nevěra (1956), a Vášové neslavnější záporačka, děvečka a helmbrechtnice Rozina v dramatu Advent (1956). Ve stejné době se objevila jako Marta Johová v historických filmech Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). Na konci dekády pak byla herečka k vidění v roli Venduly Stiborové v kvalitním psychologickém dramatu Taková láska (1959). Menší, ale jejímu naturelu blízkou úlohu Ryšánkové, matky Vlastíka, jednoho z popravených studentů, dostala ve vynikajícím válečném dramatu Vyšší princip (1960). V témže roce brala titulní úlohu matky Fišerky, služky v noční kavárně v dramatu Policejní hodina. O rok později se představila opět v hlavní roli – představovala matku Kociánovou, čekající na syna-emigranta ve snímku Labyrint srdce (1961). Ve vedlejší úloze manželky „buržousta“ Stibora se pak objevila v psychologickém dramatu Jarní povětří (1961).

V 60. letech se Vášová hodně objevovala v různých televizních inscenacích, seriálech a filmech, jmenujme například seriál Hrdinové okamžiku (1961) a filmy Samota (1965), Křišťálová noc (1966), Cesta řeky k moři (1966) a zejména pak Buřič Jejího Veličenstva (1969), v němž Vášová zazářila v roli intrikánské španělské královny. Na stříbrném plátně se už tolik neobjevovala, a když, tak ve vedlejších úlohách. Za zmínku stojí snad její Marion v parodickém sci-fi hororu Ztracená tvář (1965). V 70. letech si herečka zahrála hlavní roli „nesmrtelné“ statkářky v TV-komedii Bečička (1971), objevila se v menší roli socialistické poslankyně Zemínové v historickém válečném opusu Osvobození Prahy (1975), a představila se v roli Frenchové v TV-krimi Pracka v láhvi (1978). V další dekádě byla hospodyní v TV-inscenaci Medailonek (1981), vílou Evelínou v TV-dramatu Plášť Marie Terezie (1982) a úplně naposledy se objevila na obrazovce v seriálu Sanitka (1984).

Marie Vášová dostala i několik ocenění: v roce 1958 byla nositelkou vyznamenání Za vynikající práci, v roce 1960 získala titul Zasloužilá členka Národního divadla, po Siréně dostala podruhé Statní cenu v roce 1961 za ztvárnění obou matek ve filmech Vyšší principLabyrint srdce, a v tomtéž roce jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně.

Herečka zemřela v roce 1984 v Praze.

Pořady ve videoarchivu