Pořady

spisovatelka

Jaromíra Kolárová

narozena 24. srpna 1919
zemřela 21. ledna 2006

Spisovatelka, dramatička a scénáristka Jaromíra Kolárová se narodila jako Jaromíra Setničková v roce 1919 v Praze v dělnické rodině. Dětství prožila v Bubenči a dělnické kolonii v Holešovicích, což mělo později výrazný vliv na její tvorbu. Po základní škole absolvovala reformní reálné gymnasium, a studium ukončila v roce 1938 složením maturitní zkoušky. Nakrátko odjela do Paříže, kde chtěla studovat dál, ale vrátila se, a zapsala na Filosofickou fakultu University Karlovy, obor čeština a francouzština. Jenže v listopadu 1939 nacističtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, takže studium pro ni a tisíce dalších studentů skončilo. Jaromíra tedy začala navštěvovat abiturientský kurz při obchodní akademii a v letech 1940 – 1945 pracovala jako referentka ve Svazu tesařských mistrů. V tom samém čase spolupracovala s dětským amatérským loutkovým divadlem Domovina, a na léto jezdila za příbuznými na venkov na Přibyslavsko. Po konci války se vdala za příslušníka západní čs. armády, politického pracovníka, novináře a publicistu Františka J. Kolára. Znovu začala studovat FF UK, ale po narození druhého dítěte v polovině roku 1947 svoje studium sama ukončila. V období let 1947 – 1949 byla externí redaktorkou týdeníku Rolnické listy.

V roce 1950 se přestěhovala s rodinou do Ostravy. Zde nejprve krátce působila v kulturní rubrice krajského deníku KSČ Nová svoboda, v roce 1951 se stala tajemnicí pobočky Svazu československých spisovatelů, následně pracovala jako lektorka ostravského státního divadla. V roce 1952 byl její muž zatčen a uvězněn za údajnou velezradu a hospodářskou sabotáž na patnáct let do vězení. Kolárová pak byla nucena pracovat jako referentka v družstevním Velkoobchodu s průmyslovým zbožím (1953 – 1960). Po manželově propuštění v závěru padesátých let získala místo dramaturgyně v ostravské televizi. V roce 1965 se vrátila do Prahy a do roku 1968 pracovala jako redaktorka v Československé televizi. Pak krátce nastoupila do nakladatelství Práce, ale těžce onemocněla, a byl jí přiznán invalidní důchod. V období let 1969 – 1971 žila v Moskvě, jelikož manžel zde pracoval v české sekci RVHP a později jako dopisovatel Československého rozhlasu. Po návratu domů v letech 1971 – 1977 pracovala jako dramaturgyně ve Filmovém studiu Barrandov, poté odešla do důchodu a věnovala se psaní.

Spisovatelka publikovala už od svých osmnácti a to v Mladé kultuře, Studentském časopise, Tvorbě, předválečných Haló novinách a zejména v pražských novinách A-Zet (pod pseudonymy Jaromíra Šípková nebo Mirka Trnková), po válce pak kromě zmíněných Rolnických listů ještě do Rudého práva, Nové svobody, v Ostravě do Červeného květu, v šedesátých letech pak do Plamene, Květů, Vlasty, Ženy a módy, Literárního měsíčníku. Po nevýrazných prozaických začátcích, a nemožnosti publikovat v padesátých letech, ji v polovině další dekády vyšel silný román Jen o rodinných záležitostech (1965), ve kterém ze zkušeností svých a zejména svého manžela zpracovala problematiku politických procesů let padesátých. Knižní předloha po mnoha letech posloužila režisérovi Jiřímu Svobodovi, jenž dle ní natočil v roce 1990 stejnojmenné drama v hlavních rolích s Jaromírem Hanzlíkem a Jiřím Bartoškou.

V následujících novelách a povídkách se spisovatelka často zaměřovala na popisy problematiky lidských vztahů viděných zpravidla optikou dětí a zejména žen (ženy vs. muži, rodiče vs. děti, děti vs. dospělí atd.). Proto bývá Kolárová obecně považovaná za autorku knih pro ženy. Patří sem třeba novela Domy na zelené louce (1967) nebo povídková sbírka Dobrou noc, rozume (1972), částečně román s autobiografickými prvky Můj chlapec a já (1974) a dětská knížečka Záhadný host (1975). A určitě také další povídkový soubor Cizí děti (1975), obsahující povídky Baculka a Maculka, Dívka s MušlíCo Hedvika neřekla, přičemž druhé dvě byly později zfilmovány. Už předtím Kolárová napsala svůj první scénář pro komedii Juraje Herze Holky z porcelánu (1974), úsměvný příběh dívek a žen z velkoskladu porcelánky v době předávací inventury – v hlavních rolích se objevily Míla Myslíková, Marie Rosůlková, Marta Rašlová, Lenka Kořínková a Dáša Veškrnová. Knižně dílko vyšlo o dva roky později.

V tom čase už šel do kin další film s jejím scénářem, od ní asi ten nejznámější – komedie režiséra Ivo Nováka Léto s kovbojem (1976): mladá psycholožka Doubravka (Drahomíra Kolářová), doprovázející svého chlapce, medika Bobu (Oldřich Vízner), učícího se na opravné zkoušky, se na venkovské dovolené seznámí s momentálním honákem družstevních krav, džínovým „kovbojem“ Honzou Macháčkem (Jaromír Hanzlík), a po počátečních nedorozuměních přeroste jejich známost ve vztah. Film byl velmi úspěšný, takže spisovatelka scénář přepsala do novely, která vyšla knižně v roce 1979. V období konce sedmdesátých a začátku sedmdesátých let napsala Kolárová několik trochu odlišných knih. Náš malý, maličký svět (1977) odkazuje na její dětství v dělnickém prostředí, Démantová spona (1978) pojednává o platonickém vztahu spisovatelů Jana Nerudy a Karolíny Světlé, Voda (1980) líčí boj o záchranu několika havířů, zavalených v dole, kam navíc začíná vnikat voda, a Přežijí muži rok dva tisíce? (1982) je humoristická próza s kriminální zápletkou, ve které zejména mužské pokolení sehrává nepříliš důstojnou roli.

V roce 1980 natočil Jiří Svoboda dle jedné její starší povídky stejnojmenné psychologické drama Dívka s mušlí o třináctileté dívce Vendule (hraje ji Dita Kaplanová), která se musí starat o alkoholismu propadlou matku (Evelyna Steinmarová) a tři mladší nevlastní sourozence. V tomtéž roce Kolárová realizovala další scénář Veronika, prostě Nika, který pro televizi zrežírovala Libuše Koutná: jednalo se rodinné drama o útěku desetileté dívky Veroniky (Michaela Kudláčková) z domova, přičemž se potká s neznámým mužem-pedofilem (Karel Augusta). Ke knižnímu vydání došlo pak v roce 1983. O rok později vyšel spisovatelce vztahový román Chtěla bych ten strom (1984), který o pět let později pro televizi zdramatizoval režisér Evžen Sokolovský.

Poté Kolárová společně s režisérem Jurajem Herzem napsali scénář k válečnému životopisnému dramatu Zastihla mě noc (1985), které líčí životní osudy novinářky a odbojářky Jožky Jabůrkové (hrála ji Jana Riháková), která byla umučena v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück. V tomto období napsala Kolárová ještě dva scénáře, které byly realizovány televizí – rodinný film Tenký led (1985) a drama Jsou určité hranice (1986). V roce 1986 vyšel další její román Naděje má hluboké dno o vzpomínkách starší ženy, hospitalizované v nemocnici – dle předlohy pak pro televizi natočil režisér Jaromil Jireš stejnojmenné drama s Janou Dítětovou v hlavní roli. Poté se Kolárová zaměřila už pouze na psaní knih, a to povětšinou s jejími oblíbenými tématy rodinných, milostných nebo nenaplněných vztahů: možno uvést například povídkový soubor Rozhodná chvíle (1989), nebo romány Láska hory nepřenáší (1992), Nebojte se lásky (1994) či Proč právě já? (1998) nebo Blíženci (1998).

Jaromíra Kolárová byla – jak již bylo zmíněno – vdaná za Františka J. Kolára, a měla s ním tři děti – Alenu, která se stala inženýrkou, Vladimíra, jenž vystudoval FF UK a stal se prozaikem, novinářem a literárním kritikem, a Milenu, která se stala lékařkou. V roce 2006 vyšly posmrtně vydané autorčiny paměti pod názvem Divný časy, divná láska, na něž volně navázal syn Vladimír vzpomínkami Co už máma nenapsala (2008).