Pořady

novinář, spisoval, filmař, politik

Jaromír Štětina

narozen 6. dubna 1943

Český novinář, spisovatel, filmař, cestovatel a politik Jaromír Štětina se narodil v roce 1943 do ideově rozpolcené rodiny – babička byla zakládající členkou KSČ, naopak dědeček z matčiny strany vlastnil v Chicagu hospodu Praha. V Chicagu vyrůstala i Jaromírova matka Gloria Jechort (Jaroslava Jechortová), se kterou se po válce vrátil do Československa. Jaromírův otec Jaromír st. byl stejně jako jeho babička též předválečným komunistou a pohyboval se v diplomatických kruzích – v padesátých letech dokonce pracoval jako velvyslanecký rada v Číně. Rodina se v roce 1945 přestěhovala z Prahy do Frýdlantu, kde také malý Jaromír vyrůstal. Měl dva sourozence, sestra krátce po porodu zemřela a v mladém věku zemřel na leukémii také jeho bratr Jiří. Jaromír absolvoval jedenáctiletku a po návratu do hlavního města na konci padesátých let také gymnasium v Praze 10 ve Voděradské ulici, kde maturoval v jedenašedesátém.

Původně chtěl studovat novinařinu, ale nebyl přijat – překážkou byl americký původ jeho matky. V letech 1961–1967 tedy studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Přibližně v roce 1967 vstoupil do KSČ a na škole se stal členem Fakultní organizace KSČ. Od podzimu 1968 nastoupil jako novinářský elév do deníku Mladá Fronta. Jelikož ale nesouhlasil se vstupem okupačních armád a vrátil rudou knížku, byl z novin vyhozen. Už od začátku devětašedesátého tak pracoval jako pomocný dělník v národním podniku Geologický průzkum a vydržel tam dvacet let. Také jeho otec po období let 68-69 prohlédl a v roce 1972 založil neoficiální překladatelskou skupinu, do které zapojil i Jaromíra coby koordinátora rozmnožování textových materiálů pašovaných ze zahraničí. Jaromír zároveň v letech 1970-1978 dálkově vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obor geologie. Od roku 1977 byl veden v evidenci zájmových osob StB. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působil jako geolog v Íránu. V letech 1987–1989 pak v Praze uspořádal několik přednášek o politické situaci, přičemž byl vyslýchán na StB.

Koncem roku 1989 se stal spoluzakladatelem Syndikátu novinářů a v téže době nastoupil jako novinář do již oficiálních Lidových novin. Hned od ledna 1990 se stal redaktorem Lidovek v Moskvě, v dvaadevadesátém založil Nadaci Lidových novin, později v období 1993-1994 vedl tento deník jako šéfredaktor. Ve čtyřiadevadesátém založil s novinářkou Petrou Procházkovou soukromou novinářskou agenturu Epicentrum a 10 let ji vedl. Jinak se celá devadesátá léta Štětina jako reportér a filmař pohyboval zejména v oblastech válečných konfliktů na Balkáně, samozřejmě v oblastech bývalého SSSR (Čečensko), dále v Asii a Africe. V roce 1999 stál u zrodu nadace Člověk v tísni. O rok později byl i s P. Procházkovou vykázán z Ruska a označen tam jako persona non grata. Od roku 2004 se věnoval politice - tehdy byl jako nestraník za Stranu zelených zvolen do Senátu Parlamentu České republiky. O čtyři roky později pak spolu s dalšími poslanci stál za návrhem o navrácení komunismu jako ideologie do paragrafu 260 o propagaci extrémistických hnutí. V roce 2010 obhájil svůj mandát senátora s podporou TOP 09 a hnutí STAN (Starostové a nezávislí) a stal se místopředsedou senátního Klubu TOP 09 s podporou Starostů. Od roku 2014 je poslancem Evropského parlamentu, kde se zabývá děním v zemích bývalého Východního bloku a tématy terorismu, lidských práv a ruské propagandy (v rozhovoru pro Radiožurnál označil Rusko za říši zla).

Jaromír Štětina se vždy prezentoval jako rusofil, ale zároveň se po období let 1968-1969 stal silným antikomunistou. Coby sportovec a geolog organizoval už od konce šedesátých let výpravy na Sibiř a do Asie, kterých bylo okolo pětadvaceti. Společně se svým spolupracovníkem, spisovatelem Otakarem Štěrbou, je také zakladatelem českého raftingu, mj. v roce 1975 sjeli řeku Indus - vznikl tak filmový dokument V nejhlubším údolí světa (1975). Později o výpravě vznikla i Štětinova kniha S Matyldou po Indu (1981), která se stala jakousi vodáckou biblí. Pod názvem K pramenům Gangu (1977) je zdokumentována i tragická expedice po horním toku Gangy, řece Alaknandě, při které zahynuli dva členové výpravy. V roce 1981 Štětina natočil další dokument Expedice Ob zachycující přes čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou plavbu po řece Ob od pramenů až k Severnímu ledovému oceánu, do kterého se vlévá. V roce 1984 vyšla jeho kniha Studna pro Mandon, ve které Štětina zúročil své zážitky z Íránu, kde pracoval jako průzkumný geolog. Se svými kolegy se v sedmaosmdesátém výrazně podílel na natočení šestidílného seriálu (v západoněmecké produkci) Sibiř – země žalu, země naděje. V rámci své profese pak v roce 1992 natočil dva dokumenty o Karabachu, kde tehdy zuřila válka: Koridor životaObětovaný národ.

V roce milénia Štětinovi vyšla povídková kniha Století zázraků (2000), ve které čerpal ze svých zkušeností reportéra v krizových oblastech. O rok později natočil coby režisér dokument Gruzie v roce jedna (2001) o soudobých problémech země pod Kavkazem, a poté společně s Procházkovou další dokument Afghánistán - Země mé krve (2001). V roce 2002 to byly dva dokumenty – Karabach deset let potéJosefína - Africký příběh, snímek o strastiplném životě tří severokeňských kmenů. V roce 2003 přišel na svět další dokument o válkou zničené oblasti v Afghánistánu pod názvem Náš člověk v Bamiánu (2003). V téže době mu vyšla další povídková kniha Vykrádači hrobů: povídky o válce a lásce (2003) – v příbězích zúročil svou dlouholetou práci válečného zpravodaje. A aby to nebylo všechno – na pultech se objevila kniha Dagmar Volencové Jaromír Štětina - Život v epicentru (2003), která je v podstatě životopisem nejen jeho samotného, ale vlastně i jeho novinařiny. Román „o terorismu a velké ruské duši“ s názvem Bastardi začal psát už v osmdesátých letech, ale dokončil ho až po miléniu, přičemž vyšel v roce 2006. V tomtéž roce se mezi čtenáře dostala další reportáž z asijského raftingu S Matyldou v Afghánistánu. V roce 2010 vyšla opět jeho povídková kniha, tentokrát ovšem čerpající z jeho dětských zážitků, když žil s rodinou na Frýdlantsku, pojmenovaná Gravitace. V roce 2013 pak vycházejí Pergameny: román o čtvrtém přikázání (2013) o osudu čtyř mužů, kteří se potkávají na severočeské uhelné šachtě.

Jaromír Štětina také získal několik ocenění: Cenu Františka Kriegla za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody (1992), novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky (1997), Státní vyznamenání Za zásluhy (2000) nebo Prestižní novinářskou cenu SAIS – Novartis International Journalism Award, udělovanou Johns Hopkins University ve Washingtonu (2001).

Jaromír Štětina je od konce šedesátých let ženatý, má syna Jiřího a zatím dva vnuky.