Pořady

herec

Jan Libíček

narozen 28. září 1931
zemřel 24. května 1974

Filmový a divadelní herec Jan Libíček se narodil v roce 1931 ve Zlíně do rodiny úředníka Baťových závodů. Do jeho školního dětství tragicky zasáhla válka: matka utrpěla těžký šok při bombardování a zbytek života strávila po sanatoriích, otec zase podlehl zhoubné nemoci. A tak vlastně už na prahu dospívání zůstal Jan prakticky sám. Ač se to s odstupem doby zdá nepravděpodobné, v dětství i v mládí byl velmi pohyblivý: hrál ve Zlíně házenou, dokonce ho bavila i akrobacie. Na přání otce se vyučil strojním zámečníkem, ale jeho to táhlo k divadlu – miloval zejména Voskovce a Wericha. Vlohy k herectví začal uplatňovat už během učení: v roce 1949 se stal členem Studia Divadla pracujících ve Zlíně (tehdy čerstvě přejmenovaném na Gottwaldov). Po skončení učňáku pracoval asi rok v Ostravském strojírenském podniku. Pak odešel do Prahy, kde se vzdělával na večerní škole, kterou zakončil maturitou.

Následně nastoupil na pražskou DAMU, ale vzhledem ke své nedisciplinovanosti byl po dvou letech v roce 1955 vyloučen. Přesto svým talentem zaujal. Nicméně musel nastoupit na vojnu, kterou absolvoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Poté působil v pražském Vesnickém divadle (1957–59), na čas se vrátil do gottwaldovského Divadla pracujících (1959–63), pak zamířil do Divadla Na zábradlí (1963–68), kam si ho osobně vyžádal režisér Jan Grossmann, a posléze se stal členem Městských divadel pražských (1968–74). Prosazoval se zejména Na zábradlí, třeba jako ředitel zahajovačské služby v absurdním dramatu Zahradní slavnost Václava Havla, titulní úlohu si zahrál v Králi Ubu Alfréda Jarryho (jeho nejslavnější role), ztvárnil Estragona v Čekání na Godota od Samuela Becketta, Balaše v dalším Havlově díle Vyrozumění, velitele hasičů v absurdním dramatu Plešatá zpěvačka Eugène Ionesca…

Libíčkovi se vzhledem k jeho korpulentní, baculaté postavě (vážil až 150 kg), cupitavé chůzi, vysokému hlasu a dobrácké tváři s někdy smutným, jindy až dětsky bezelstným výrazem, říkalo „český Oliver Hardy“. Zároveň si z mládí přinesl až neuvěřitelnou mrštnost. Je tedy zřejmé, že exceloval zejména v komických rolích: většinou to byly postavy různých dobráckých nešiků, troubů, podvodníčků, či směšných chlapíků v uniformě. Dokázal ale velmi dobře zahrát i dramatické figury. V osobním životě nebyl příliš šťastný, často působil jako mrzout, nějaké větší společnosti se vyhýbal. Jediné, k čemu se hodně upínal, byla rodina: v polovině padesátých let měl svatbu s paní Zdenou, s kterou vyženil dvě nevlastní dcery, a podle všech byl fantastickým manželem i otcem. A jeho hobby? Byl vášnivým houbařem a samozřejmě velkým jedlíkem.

Na stříbrném plátně se zpočátku objevoval malých rolích, jakými byl třeba fotograf v dramatu Každý den odvahu (1964), hostinský v komediálním dramatu Nikdo se nebude smát (1965), nebo muž s balóny v dětské komedii Káťa a krokodýl (1965). Výraznějších vedlejších úloh se dočkal například v komedii Ženu ani květinou neuhodíš (1966), kde si zahrál hobojistu Břetislava, v krimikomedii Poklad byzantského kupce (1966), kde ztvárnil vyšetřovatele Vlčka, a ve sci-fi komedii Kdo chce zabít Jessii?, kde se objevil jako dozorce ve vězení. Vytvořil také postavu tajemníka KSČ ve výborné komedii Svatba jako řemen (1967), hlídače obrazu v komedii Muž, který stoupl v ceně (1967), rezidenta v parodii na bondovky Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), detektiva v hudební krimikomedii Zločin v šantánu (1968), příslušníka VB Lízala v komedii Objížďka (1968). V tom čase se objevil i v televizním dramatu Zločin pátera Amara (1968) a naštěstí ČST vytvořila i záznam divadelní hry Král Ubu, Janova divadelního majstrštyku.

V osmašedesátém v podstatě začalo Libíčkovo nejlepší „filmové“ období, které trvalo asi tři roky: zaperlil jako kantor v dramatu Farářův konec (1968), zločinec Smith, člen Grantovy bandy ve sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), policista v nejkomičtějším dílu televizním seriálu Hříšní lidé Města pražského – Kaprova smrt (1969), srandista v dramatickém podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), a zejména venkovský fasádník Petrtýl, který si chce se svými dvěma přáteli užít nobl večer s nobl dámami v drahém pražském podniku, v jedné z nejlepších českých komedií Světáci (1969). Vděčná byla i role smolařského kuchaře Boba v bláznivé sci-fi komedii Pane, vy jste vdova (1970), popleteného vyšetřovatele, kapitána Libíčka v krimikomedii Ďábelské líbánky (1970), či nemotorného policajta Brookse v crazy komedii Čtyři vraždy stačí drahoušku (1970).

V dalším období se vyrovnal poměr hercovy práce pro film a pro televizi – ale opět se jednalo o vedlejší nebo malé role. Zahrál si třeba tapetáře Duranta v komedii Slaměný klobouk (1971), psychiatra v pohádkové komedii Dívka na koštěti (1971) nebo zkušeného mukla Láďu v normalizačním dramatu Člověk není sám (1971), v televizi byla možnost ho vidět třeba v rolích sázky chtivého hospodského Pepika v mikrokomedii Silvestrovské kousky Františka Housky (1971) nebo jako souseda nemravu v další mikrokomedii Moderní byt (1971). Ve dvaasedmdesátém si Libíček zahrál třeba ředitele cirkusu v dětské komedii 6 medvědů s Cibulkou nebo Křížka, cynického manažéra pop-skupiny v kriminálce Smrt si vybírá, v televizi se mihl v komediálním seriálu Byli jednou dva písaři. V posledních období svého života herec ztvárnil například hospodského štamgasta v televizní inscenaci Zvony pana Mlácena (1973), na stříbrném plátně třeba preceptora neustále nahánějícího své urozené studenty v pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), řidiče Kláska v romantickém dramatu Jakou barvu má láska (1973), frézaře Davídka v krimikomedii Muž z Londýna (1974) nebo ředitele školy v komedii Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974). Zahrál si i hospodského v televizním seriálu Byl jednou jeden dům (1974).

Herec vedlejších rolí Jan Libíček toho za svůj krátký život stihl hodně, ale stihl by toho ještě více, kdyby lépe dbal o své zdraví. Žil ustavičně pod stresem, takže kupříkladu trpěl nočními záchvaty hladu – po představení byl doma schopen „vyluxovat“ ledničku. Přejídal se i během natáčení a vlastně kdekoliv, a jelikož jídlo bylo třeba něčím zapít, házel do sebe i spoustu sklenic pěnivého moku. Což vzhledem k jeho cukrovce asi opravdu nebyl nejlepší nápad. Jeho životospráva, jestli se to tak dalo vůbec nazvat, byla prostě strašlivá, a vliv na jeho mizerné zdraví měl také až panický strach z lékařů. Herec zemřel v květnu 1974 v Praze při natáčení komedie Jak utopit doktora Mráčka. Při scéně na pramici upadl do bezvědomí a při tom spadl do Vltavy. Po svém vylovení se probral, ale jak uviděl doktory, ihned se dal na útěk. Při něm znovu zkolaboval a cestou do nemocnice v sanitce zemřel – snad na infarkt, snad na diabetický šok. Bylo mu 42 let. V roce 1999 o něm Česká televize natočila v rámci cyklu Příběhy slavných dokument Světák Jan Libíček, v roce 2005 o něm Josef Petrů napsal knihu Milý člověk – Jan Libíček.