Dům v Praze

Dokumentární film pravnuka slavného levicového básníka Stanislava Kostky Neumanna je výpovědí člověka, který po roce 1989 přichází z emigrace do míst, kde se narodil a kde žil jeho pradědeček, známý anarchista a jeden za zakladatelů Komunistické strany Československa, S. K. Neumann, který se stal koryfejem a představitelem levicově smýšlejících spisovatelů po roce 1945. Byl také pohřben vedle komunistických vůdců v Žižkovském památníku. Jeho místo, stejně jako ostatních lídrů je dnes zdevastováno a paradoxně leží v blízkosti domu, který vlastnil a o který se stará sestřenice autora Šárka se svým synem po roce 1989. Stanislav Neumann, režisér žijící ve Francii, prochází zchátralým, ale obydleným domem, a na dokumentech, které nachází se svou příbuznou, vypovídá o historii rodu, který prošel nejrůznějšími peripetiemi vládnoucí Komunistické strany, kdy mužové s jménem Neumann se stali protagonisty kuturní fronty komunismu a socialismu. Sleduje i pohnutý život svého otce, který byl zatčen gestapem a jen o vlásek unikl smrti v Terezíně, protože byl nakažen skvrnitým tyfem. Snažil se jít ve stopách dědečka a napsal i slavnou Ódu na Stalina. Po invazi SSSR do Československa se jeho svět zhroutil a odmítl podepsat prohlášení schvalující invazi. Na podzim roku 1970 spáchal sebevraždu. V domě žil také známý herec Stanislav Neumann, který byzvýhradně sloužil Komunistické straně Československa a ve strachu před stykem s rodinou otec autora uzavřel průchozí dveře a zcela se izoloval. I o tom je film. O neštěstí, o strachu, o snaze zachovat se režimu a nezadat si, ale také o neústupnosti od idejí, které se prokázaly jako zcestné a protihumánní. Film doprovází pouze výpověď autora a je neobyčejně sugestivní výpovědí člověka, jehož předkové prožili život v idejích komunismu a jeho potomci se s touto zvláštní a zdánlivě nejspravedlivější doktrínou marxistického učení dodnes musí vyrovnávat. Je to film o tomto století, kde na příběhu jedné rodiny vidíme v mnoha vrstvách zklamání a nemožnost vyrovnat se s deformacemi komunismu, který pro intelektuály usilující o sociální spravedlnost na počátku století a letech první republiky nedokázali kvůli svému vlastnímu prospěchu reflektovat skutečnou tvář totality, ve kterou se snad dobrá idea proměnila. Dokument je i osobní výpovědí lidí, kteří se po roce 1989 potýkají s restitucí domu, ve kterém dodnes žijí, ne jehož opravu nemají prostředky a který, i když se jim před očima rozpadá a udržují jej s vypětím všech sil, nemohou opustit. Změna systému, rodinná tradice, vzpomínky a genius loci jsou jako přízrak, který zahaluje starý dům na Žižkově a nedovolí potomkům jej opustit. Scénář a režie Stanislav Neumann, kamera Richard Copans, střih Catherine Adda. Film byl natočen v koprodukci s Les Films d´Ici - Francie a ČT.