The Forsyte Saga

V polovině 60. let natočila britská BBC televizní seriál podle Galsworthyho Ságy rodu Forsytů. Mimochodem, za tohle dílo byl Galsworthy v roce 1932 vyznamenán Nobelovou cenou. Seriál se v BBC jako poslední velké drama točil ještě černobíle (hlavně kvůli velkému rozsahu a z finančních důvodů), navíc se tehdy BBC na barevné vysílání teprve připravovala. Výsledné televizní dílo zaznamenalo při vysílání v roce 1967 úspěch na britských ostrovech i v zahraničí. The Forsyte Saga bourala diváckou sledovanost na celém světě, ať už na Západě nebo ve východním bloku. Byla dokonce prvním britským programem, který byl prodán do Sovětského svazu. Seriál měl 26 dílů, běžel obvykle v neděli a obsáhl tak vlastně celou půlku roku. Oproti předchozím seriálům složeným obvykle ze samostatných epizod byli „Forsyti“ originální v tom, že epizody na sebe navazovaly a vlastně nutily diváky sledovat děj kontinuálně. Ti se bavili a zároveň dojímali příběhy neklidné historické epochy, zamilovali si hrdiny oplývajícími protiklady, konflikty a krizemi.

Poměrně neznámí televizní herci (Eric Porter, Margaret Tyzack, Keneth More, Magie Jones, John Welsh, John Barcroft, Nora Nicholson…) se rázem obrovsky zviditelnili.V seriálu si také zahrál už populární Michael York.

Při premiéře na druhém programu BBC sedělo u televizních přijímačů šest milionů diváků, při opakování na BBC 1 už neuvěřitelných třicet milionů! Diváci šíleli, ulice se vyprázdnily, divadelní představení i bohoslužby měnily své začátky. Když Československá televize po dvou letech od britské premiéry, tedy v roce 1969, nasadila do vysílání vůbec první zahraniční seriál, byla to právě Sága rodu Forsytů. Navíc v pověstném skvělém českém dabingu v čele se Soamsem Eduarda Cupáka. Britský seriál byl výrazným inspiračním zdrojem i pro Sňatky z rozumu.

Hledání českých Forsytů

Československá televize v polovině šedesátých let už nějaký ten seriál za sebou měla. Po prvním nesmělém pokusu Rodina Bláhova (1960) to byly komediální seriály Tři chlapi v chalupě (1963 a 1964) a Eliška a její rod (1966). Pěkné projekty, jen co je pravda, ale seriály v tom pravém smyslu slova to tedy ještě nebyly. Spíš takové sitcomy, byť se tenhle termín tehdy vlastně v televizním žargónu nevyskytoval. Obě divácky úspěšné televizní inscenace se točily tak trochu nahodile, neměly pravidelné vysílání, čekalo se na reakci televizního publika, po úspěchu toho či onoho dílu se teprve vzápětí připisoval další, no a tak pořád dokola. Navíc se všechno točilo živě, a záznamy se až na výjimky nezachovaly. Také témata byla zcela aktuální, komediální, smyslem bylo diváky pobavit. Proč ne, úspěch se dostavil.

No a pak přišli Forsyti a televizní dramaturgie si řekla… Ejhle, to je něco! Něco podobného by se mohlo vyrobit taky tady. Ale ona ta kauza byla ještě zajímavější a dramatičtější… Krásně a konkrétně na to vzpomíná Bohumila Zelenková, dlouholetá dramaturgyně a scenáristka redakce dramatických pořadů České televize…

Jak to viděla dramaturgyně Bohumila Zelenková

Někdy krátce před rokem 1968, na přesné datum si už vážně nevzpomínám, se u tehdejšího televizního šéfredaktora dramatických pořadů Jiřího Bělky, mimochodem výborného režiséra, objednal na pracovní schůzku spisovatel Vladimír Neff. Šéf mě přizval taky, čekali jsme nějakou nabídku, ale nevěděli… no a pan Neff přišel a řekl, že by rád, aby se natočila jeho románová pentalogie a že nám tuhle látku dává plně k dispozici. Překvapilo nás, že on, velmi dobrý scénárista, který byl podepsán třeba pod skvělým barrandovským filmem Tajemství krve o objeviteli krevních skupin doktoru Jánském, nám tuhle látku nabízí a sám ji scénáristicky zpracovat nechce. Ale pak jsme si uvědomili, že tohle je vlastně „velké umění“, že podobné věci tady v Čechách ještě nikdo nikdy nedělal. A seriál už vůbec ne.

Přemýšleli jste jako dramaturgové o takových věcech?
Samozřejmě, ale televizi v té době zdaleka nikdo nebral jako nějaké umění. My dramaturgové jsme hledali zajímavá témata a tak trochu jsme čekali, jak a kam se to celé posune.

Chtěli jste dělat umění, přestože to od televize nikdo ani nečekal?
Dramatická redakce vznikla někdy v roce 1954 a přišla tam celá jedna generace „famáků“. Například Eva Sadková, Jana Dudková, Otto Zelenka, Vašek Nývlt, já… Měli jsme velkou ctižádost vybudovat zajímavou televizi. Hledali jsme rodinná témata, většinou jsme točili solitéry podle klasiky, původních látek bylo méně. Taky technika byla ještě v plenkách, skoro všechno se realizovalo v jednom jediném studiu v Měšťanské besedě, kde se střídaly štáby pořadů pro děti, pak taky zpravodajci, sport, no a do toho my. Velký zmatek…

Byli britští Forsyti nějakou inspirací?
Věděli jsme o nich, slyšeli jsme o nich. Hned jak Vladimír Neff s tou svou nabídkou přišel bylo nám jasné, že je to taky typická seriálová látka, sága, česká sága, nová a původní sága. Senzační… Od něj to bylo velmi chytré, už věděl, co televize dokáže, jak umí popularizovat.

Dobře, a jak to tedy bylo dál?
Abych byla upřímná, moc jsme nevěděli, co s tím. Bylo to hodně složité, navíc v té době se v televizi vlastně ještě nefilmovalo, a tohle byla látka pro film. V jednom mrňavém studiu v Besedě to udělat nešlo. Napadla nás zakázka na Barrandově, ale to bylo zase dost drahé. Historie, kostýmy, zařízené interiéry dobovým nábytkem, kočáry, koně, staré vlakové soupravy… No, strašně věcí. Mluvila jsem o tom doma s Ottou. Už měl nějaké dramatizace za sebou, ale hned řekl, to nepůjde, to nikdo nezaplatí. Pak mi to odmítli napsat další dva renomovaní televizní scenáristé. Znova jsem doma přemlouvala Ottu. Nakonec jsme šli jednat s Jiřím Bělkou, aby Sňatky byly film. Ale zároveň jsme věděli, že celou Neffovu pentalogii udělat najednou nelze. Výsledkem bylo pět dílů po devadesáti minutách, vlastně pět celovečerních filmů, pro které jsme využili Neffovy romány Sňatky z rozumu a ještě část knihy Císařské fialky.

Text: Jiří Moc, archiv redakce
Převzato z časopisu ČT+