Dokumentární pořad o naší přírodě (1992). Připravili P. Amler a R. Huber

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Když se řekne Šumava, člověk zasvěcený i méně znalý si představí hluboké lesy, slatě a krásná jezera. Kraj zapomenutý kdesi na západě naší země. Místo, kam dlouho nesměla vkročit noha běžného smrtelníka, protože většina pohoří ležela v zóně zakázané. Kdysi se Šumavě říkalo Královský hvozd pro její specifické postavení v systému středověkých hodnot. Dnes je tak nazývána pouze nejzápadnější část mezi Železnou Rudou a Nýrskem.

Vraťme se však ještě k pojmenování. Nejstarší doklad o Šumavě nese letopočet 1568. Ve spisu Antonia Bonfiniho o uherských dějinách je horstvo na jihu označeno jako Sumaua Silua. Soudilo se, že výraz pochází ze staroslovanského slova šuma - les. Ale podle některých jazykovědců je jméno odvozeno od slovesa šuměti, které je rovněž všeslovanské a u nás běžné. Dovolte proto jednu citaci. Vilém Mrštík ve svých obrázcích z cest napsal: „Ach Šumavo, Šumavo. Snad odtud máš své jméno. Že odevšad se ozývá a kam se noha šine, odevšad se řine sladce lahodný tvůj šum.“ Možná by dnes Mrštík při pohledu na zaplněná parkoviště názor změnil. Lidé utíkají před civilizací, a tak ji zanášejí dál a dál do nerušené přírody.

V lesích Královského hvozdu je ukryta řada přírodních zajímavostí. Je jí i rezervace Bílá strž. Zbytek smíšeného pralesa, kterým protéká Bílý potok. Dominantou je hluboká rokle s vodopádem, místo dnes hojně navštěvované turisty. Druhou přírodní rezervací Královského hvozdu je i oblast Černého a Čertova jezera. Patří k nejstarším a nejvýznamnějším. Přesto tzv. turisté zvláště v zimě neberou ohled. Vyjíždějí na zamrzlou hladinu, zde Černého jezera, a ruší klid tohoto chrámu přírody. Část břehů obou jezer je takto sešlapána od přemíry bezohledných návštěvníků. Pod jejich nohama uhynuly porosty mnoha druhů rostlin, a vznikla zhutněná půda. Byly poškozeny kořenové systémy stojících stromů.

Nejvíce navštěvovaným šumavským jezerem je jezero Černé. V letních měsících je to výjimečně až 5000 lidí denně. Připomeňme si proto slova Karla Klostermanna: „Jaképak myšlenky nás mohou teď u Černého jezera napadnout? Snad ne o krásné Rusalce, která si podle pověsti zvolila jezero za své sídlo, když předtím zanevřela na svět kvůli nešťastné lásce.“ Chce se nám říci, že pokud někdy na Černém jezeře byly rusalky, pak se určitě usídlily v jeho jezerní stěně. Je to jedno z nejtajuplnějších míst Šumavy. Ve věčném stínu a vlhku zde vznikl podivuhodný svět mechů, kapradí, plavuní a staletých stromů. Jde o unikátní porosty. V extrémních podmínkách ledovcových karů např. smrky dosahují vysokého stáří. V podrostech se daří řadě rostlin, které dodávají těmto lesům nezvykle melancholický charakter, např. plavuň pučivá.

Hřeben mezi Černým a Čertovým jezerem tvoří tzv. Evropské rozvodí. Vody na jih spěchají do Dunaje a posléze do Černého moře.

V roce 1870 postihla i tato místa dnes již bájná vichřice. Traduje se, že staleté stromy odsud létaly vzduchem až do Černého jezera. A dodnes je prý pod jezerní stěnou, tam, kde dosahuje hloubka až 40 m, zapíchnut kmen obrovité jedle. Jeho spodek dosahuje prý až k hladině jezera. Po ničivé vichřici a nezbytných úpravách dostala jezerní stěna Černého jezera zvláštní statut. Přestalo se zde lesnicky hospodařit a traduje se, že již řadu generací sem mnoho lidských nohou nevkročilo. Chceme proto vyjádřit dík pracovníkům Správy národního parku v Sušici, že alespoň nám na okraj dovolili vstoupit a umožnili natáčení. Vývoj v jezerní stěně probíhá bez zásahu člověka. Vývraty a souše jsou zde ponechány samovolnému rozpadu a omlazování. Probíhá zde proces, který jsme podrobně popsali v dokumentu o Boubínském pralese.

Rezervace Černého i Čertova jezera i se zbývající téměř celou plochou Královského hvozdu, byly v roce 1991 vyhlášeny chráněným přírodním výtvorem o rozloze téměř 2000 ha s ochranným pásmem okolo 3000 ha. Nejvyšší horou české strany hvozdu je Jezerní hora. 1343 m n. m. Právě na jejích úbočích se nalézají dva ledovcové kary se známými šumavskými jezery.

Ani Královskému hvozdu se v minulosti nemohl díky jeho poloze na západní hranici vyhnout tzv. Drát. Dokladem „citlivosti“ je i dnes rozpadající se rota vybudovaná v jednom z nejkouzelnějších míst této oblasti v údolí říčky Svarožné mezi Jezerní horou a Německým Javorem.

Pokud je řeč o šumavských jezerech, nesmí být vynecháno jezero Laka. Ani sem se 40 roků nikdo nepodíval. Zvláštností je zde tvorba plovoucích rašeliníkových ostrůvků a to, že smrky v okolí dosahují až 400 roků, přestože se v odborné literatuře uvádí horní věková hranice smrků 350 let. Jinak, pro filmové pamětníky - právě na tomto jezeře byla natočena slavná koupací scéna z filmu Divá Bára.

V roce 1982 se začal realizovat tzv. projekt Lynx. Obnovení, posílení a stabilizace osídlení rysa na Šumavě. Bylo vypuštěno celkem 17 rysů. Poslední v roce 1987. Tato nádherná kočkovitá šelma se stala opět přirozenou součástí šumavské přírody.

Na Šumavě nyní už pravidelně hnízdí čáp černý. V posledních letech se do střední Evropy šíří z východu. Vedle celé řady dravých ptáků lze spatřit i včelojeda lesního, hledajícího zde svůj klid.

Tato oblast Šumavy je bohatá na nejrůznější druhy bylin a květů. Královský hvozd je např. nejtypičtějším místem výskytu u nás vzácné kapradiny žebrovice různolisté. Na mokřadních loukách roste jeden z druhů masožravých rostlin. Tučnice obecná. Další typickou rostlinou podhůří Královského hvozdu je udatna lesní. Jiná z plavuní, vidlačka, tvoří husté podrosty především v lesích. Až z Nového Zélandu se do Evropy a na Šumavu zatoulala houba květnatec Archerův. Na jiných místech kraluje ztepilý náprstník nachový.

Šumava je domovem i řady našich orchidejí. Prstnatec Fuchsův. Velmi častý je zde kruštík širolistý, nenápadná, ale krásná orchidej. Ještě nedávno bylo u nás známo jen jedno stanoviště švihlíku krutiklasu. Právě zde. V posledních letech se tato nenápadná orchidej objevila znovu na Moravě. Hojná je zde lilie zlatohlavá, jedna z královen květů.

Prý nejkrásnější z šumavských jezer, Prášilské, leží stranou Královského hvozdu, na severovýchodním úbočí Polední hory Hladina se nachází 1079 m n. m. I sem donedávna nesměl nikdo vkročit. Jezero leží u státní hranice. Skalnatý sráz nad vodou je vysoký 70 m a jezero samé je hluboké 15 m. Není tomu tak dlouho, co leželo v nekonečných staletých lesích. Právě okolí Prášilského jezera a z něj vytékajícího Jezerního potoka bylo ohniskem největších nahodilých těžeb na Šumavě. Např. Jezerní hřbet byl celý vykácen a dílo zkázy postupně dokonává vítr, který vyvrací zbytky porostů na lokalitě. Záminkou velkoplošného kácení lesů byla úzkostná snaha o likvidaci kůrovcem napadených stromů a starých souší. Otevírání nových a nových porostných stěn však naopak vedlo k dalšímu šíření kůrovce. Za zmínku stojí i samotný způsob těžby postavený na těžkých mechanismech a bezohledném přístupu lidí. Po takovém zásahu se příroda v lese jen těžce a dlouho vzpamatovává.

Je s podivem, že přesto i stále v tomto koutě Šumavy zůstávají místa, která jsou lidskou činností dotčena málo nebo vůbec. Les zde dál zpívá svou píseň, potoky a říčky burácivě uhánějí dolů do údolí. Děje se tak odpradávna. Pokud člověk opět svým nesmyslným způsobem nenaruší běh přírody. V srpnu 1991 se nad Královským hvozdem přehnala nezvykle silná průtrž mračen. Je zajímavé, že stoletá voda ničila jen lidské civilizační vymoženosti. Lesní cesty, mosty, železnici. Vše, co bylo člověkem násilně do přírody zasazeno.

Vraťme se však k Čertovu jezeru, které jsme opustili v zimě. Utekli jsme tehdy před nezodpovědnými lyžaři na zamrzlé hladině. S příštím podzimem jsme se tam vrátili také proto, abychom vyřídili poslední vzkaz od již vzpomínaného šumavského spisovatele. „Pozdravujte ode mě Čertovo jezero, na jehož melancholických březích jsem v mládí zasněně dumal. A to ještě v době, kdy lesem nevedla žádná stezka, kdy dřevo hnilo na zemi a kdy jen pronikavý křik dravého ptáka nebo ťukání osamělého datla porušily velebné ticho.“ Dnes se dá v podobném tichu mluvit jen těžko. Nejen Šumava se změnila. Jiný je celý náš životní styl, a ten se snažíme zavést i do přírody.

Královský hvozd i se svými unikátními místy a porosty i přes všechna úskalí, kterými procházel a prochází, přežívá. Naštěstí lze v posledních letech mluvit o zastavení progresivního trendu zatížení. Voda v Černém i Čertově jezeře je však pořád pro ryby toxická. Snad už je jen málo těch, kteří si myslí, že se jich to netýká. Že oni si mohou někde v koutě žít poklidným spokojeným životem. Ptáme se: jestliže je taková situace zde na evropském rozvodí, jak to asi musí vypadat tam dole, u nás? Odpovězte si tentokrát sami a zařiďte se podle toho.

(1992)

Stopáž27 minut
Rok výroby 1992
 ST 4:3
ŽánrDokument