Milan Švihálek na několika historkách ze svého života demonstruje skutečnost, že radost z objevování něčeho nového nemusí být vždycky spojena jen s obyčejnou zvědavostí, ale i s tlakem, který je na nás vykonáván. Z toho také plyne fakt, že dobré věci se nerodí jaksi samovolně, ale že mohou být důsledkem činu, jímž překonáváme pocit ohrožení. Právě o něm toho Milan z vlastní zkušenosti ví více, než by si přál. A nebojí se o své zkušenosti podělit s ostatními.

O naději a vůli nevzdávat se

Občas se dostaneme do situace, kterou můžeme nazvat nevýhodnou. Ztratíme práci, blízkého člověka, to, čemu se říká naděje. Nikdy ale nevíme, jestli se tato nedostatečnost neobrátí v náš prospěch. Jestli se vlastně nestane jakýmsi darem.

Jednou jsem šel s naším Ondrou na procházku. Tehdy ještě neuměl chodit, byl batole, a tak jsem ho ještě vezl v kočárku. A jak už se to tatínkům stává, on mi z toho kočárku vypadl. Moje žena by to neviděla ráda, ale já jsem musel zhodnotit jeho životaschopnost. Zvedl se na ručičkách ve sněhu, vystrčil zadek s plínkou proti obloze a pokusil se vstát. Protože ještě neuměl chodit, moc mu to nešlo, ale aby vyrovnal rovnováhu, vystrčil nohu dopředu. Zase tu rovnováhu ztratil, a tak se druhou nohou zase pokusil rovnováhu vyrovnat. Tak to šlo dál a já jsem si najednou s údivem řekl: "Bože, on chodí!"

No a tak to je. Všichni jsme se vlastně naučili chodit díky ztrátám rovnováhy a někteří došli opravdu daleko, protože ztráceli rovnováhu. Někteří až na konec světa. A Neil Armstrong v Apollu 11 dokonce až mezi měsíční krátery.

Koncem 40. let, kdy mi byly asi 4 roky, jsem žil s maminkou, tátou, staříčkem a stařenkou v malé hanácké vesničce. Jmenuje se Senička a je tak maličká, že v ní dodnes není hospoda, škola ani pořádný kostel. Je tam ale potok. Taková stroužka, které se vždycky říkalo Blata. Pro mě veletok. Byl jsem malý, strašně jsem se bál ten potok zdolat, překročit ho, podívat se, co je na druhé straně.

Jednou jsme si tam s kluky hráli a najednou nám za zády zakejhaly husy. My jsme se pekelně polekali, a jak jsme se lekli, do potůčku jsme vletěli a byli jsme najednou na druhé straně. Já jsem se pyšně procházel na druhé straně, husy daleko, a vychutnával jsem si pocit nové krajiny, objevení místa, kde jsem předtím nikdy nebyl. Bylo to docela dobrodružné, ale dneska vím, že radost z objevování něčeho nového nemusí být vždycky spojena jen s obyčejnou zvědavostí, ale i s tlakem, který je na nás vykonáván. Že zkrátka dobré věci se nerodí samovolně, ale že můžou být výsledkem činu, kterým překonáváme vlastní ohrožení.

V roce 1997 jsem těžce onemocněl. Nebudu vás unavovat diagnózou, ale léčba trvala opravdu dlouho, vlastně dodnes. Nakonec jsem před 2 lety skončil na vozíku. Musel jsem se naučit spoustu věcí, nad kterými jsem dříve nepřemýšlel. Nic jiného mi nezbylo. A tak dneska třeba upeču štrúdl, umyju nádobí a na vozíku prošmejdím kdeco. A zjistil jsem, že život na kolečkách je vlastně zábavný. Někteří to mohou nazývat statečností, ale já se tak rozhodně necítím.

V každém případě je mi jasné, že moje cesta nekončí, že pokračuje dál, a doufám, že pokračovat bude. Řídím se zkrátka radou svého táty, který když zakopl, jen suše poznamenal: "Furt se de." Hanáci ze Seničky zase říkávají: "Dokavaď déchám, dófám." A já k tomu dodávám, protože považuji život za velké dobrodružství, že dobrodružství pokračuje.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD