Děkan Tkáč se ve svém Svátečním slovu zamýšlí nad štěstím pramenícím z naplnění lidského života. To častokrát nepřichází kvůli našim falešným očekáváním nejrůznějších událostí, situací či svátků, ale také jednání druhých lidí. Potom hovoříme o paradoxu života, který je charakterizovaný tím, že čím více od života očekáváme, tím méně toho dostáváme. Je-li tomu naopak, hovoříme o paradoxu lásky…

O štěstí a falešných očekáváních

Všichni lidé touží po štěstí. My všichni toužíme po naplnění života, po tom, abychom prožili dobrý život, abychom zde zanechali dobrou stopu, ale často se nám to nedaří. Často jako bychom štěstí a jeho plnění neprožívali. Co nám brání v tomto prožívání?

Zdá se, že jedním z důvodů je jedno prosté slovo, které často používáme, a to je slovo „až“. Před časem jsem potkal jedno děvče a s nadšením mi líčilo: „Právě jsem udělala autoškolu!
Jsem šťastná!“ Pak se zarazila: „Ale ještě mě čeká maturita. A taky musím udělat vysokou školu.“ Najednou ji ten chvilkový pocit štěstí přešel. A to je náš problém. Pořád říkáme to „až“. Student? až udělám zkoušky. Rodiče malých dětí? až ty děti budou velké. Nebo ten, kdo se chystá na stáří? až půjdu konečně do důchodu, budu mít ten klid a pokoj.

A taky čekáme, až se ti druzí změní a všecko kolem bude dokonalé, tak já můžu být šťastný. Ježíš v blahoslavenství nám říká, že přestože je tento svět nedokonalý, i když víme, že není dobrý, můžeme svůj život žít tady a teď v plnosti. A to když žijeme v tuto přítomnou chvíli. Protože minulost už nám nepatří. Tu můžeme odevzdat Božímu milosrdenství. Budoucnost ještě není před námi. Nevíme, jaká bude. Tu můžeme odevzdat Boží dobrotě. Ale to, co můžeme žít a co se nám nabízí, je tady a teď tato chvíle, kterou můžeme prožít naplno. A pak se můžeme těšit na to, co bude, na svátky, pěkná očekávání, že i je můžeme prožít naplno.

To, co nám často brání v plném prožívání štěstí naplněnosti, radosti života, jsou také naše falešná očekávání. Příliš často očekáváme mnoho od událostí, situací, svátků, které se chystáme prožít. A také od druhých lidí. A zažíváme jakýsi paradox života, že čím více očekáváme a vyžadujeme, tím méně ve skutečnosti dostáváme. A naopak, mám asi tu zkušenost, že čím méně jsme něco vyžadovali, tím více jsme dostali.

Je to jako paradox lásky. A ten vidíme v praxi na tomto zastavení křížové cesty. Je to 6. zastavení, Veronika podává Ježíši roušku. Žena chtěla prokázat lásku, soucit. Dát zmučenému Ježíš roušku, otřít mu tvář. A nic od toho neočekávala. A byla velmi obdarována otiskem jeho tváře. A toto je asi zákonitost života, kterou duchovní autoři nazývají „dávej a nic neočekávej.“

Dávej dobro a neočekávej, že dostaneš odplatu. Když toto neočekáváme, býváme nejvíce naplněni, protože toto je zákonitost lásky. Láska, která chce dobro druhého, koná dobro a nic neočekává. Této lásky je schopen jedině Bůh a my vlastně žijeme z obrazu této lásky, ať si to uvědomujeme nebo ne. A nakolik to dokážeme darovat, žít s druhými a pro druhé, protože dávat a nic neočekávat, to je jeden ze základních principů života, natolik prožíváme štěstí a dokážeme toto dobro a štěstí také nabízet druhým.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2018
 P ZJ ST HD