Pavel Cepek se ve svém Svátečním slovu zamýšlí nad „vírou v širších souvislostech“. Vychází při tom z osobních zkušeností z práce smutečního řečníka. Této činnosti se věnuje už sedmnáct let a za tu dobu se k němu do kostela přišlo rozloučit se svými blízkými mnoho obyvatel ze Šumperka i okolních obcí. Jeho příprava na smuteční obřad začíná četbou dotazníku pro řečníka. Vedle řady faktografických údajů jako je datum a místo narození, jména a počet sourozenců, vzdělání, zaměstnání, životní partner, děti, vnoučata či záliby a povahové rysy se zde vyskytuje i kolonka: byl zesnulý věřící – ano či ne? A jak už to u podobných lejster bývá, nehodící se škrtněte… Pozůstalí jsou s tím docela rychle hotovi a vyjadřují tím mínění společnosti. Pokud zesnulého neviděli chodit někam do kostela nebo se modlit či vyjadřovat své náboženské přesvědčení, považují ho za nevěřícího. Pavel Cepek je ale toho názoru, že je to úplně jinak…

O širším pojetí víry

Před 18 lety jsme s mojí manželkou Jiřkou přišli do Šumperka a kostelní dveře jsme našli zatlučené plechem. Samotný kostel se ztrácel v šeru starých vysokých stromů. A tak bylo třeba provést nejen nutné opravy, ale především kostel otevřít. Nejen pro konání pravidelných bohoslužeb, ale i pro širší veřejnost.

Možná se to někomu bude zdát trochu morbidní, ale tím nejdůležitějším počinem bylo nabídnout kostel jako alternativní smuteční obřadní síň. Tak se provázení živých i zesnulých v jejich nejtěžších chvílích pro mě stalo takřka každodenním chlebem.

Příprava na smuteční obřad vždy začíná četbou dotazníku pro smutečního řečníka. Vedle celé řady faktografických údajů, jako je jméno, věk zesnulého, vzdělání či rodinné poměry, se zde vyskytuje i kolonka Byl zesnulý věřící? Ano, či ne? A jak už to u podobných lejster bývá, nehodící se škrtněte. Pozůstalí jsou s tím většinou velice rychle hotovi a vyjadřují tím mínění společnosti. Pokud zesnulý nechodil nikam do kostela, neviděli se ho modlit či projevovat náboženské přesvědčení, byl pro ně prostě nevěřící. Myslím si, že je to jinak.

Povím vám příběh. Kdysi dávno žili 2 bratři. Jeden byl svobodný, druhý ženatý. Společně vlastnili statek, který jim každoročně přinášel pohádkově bohatou úrodu. Nějaký čas šlo vše jako po másle. Pak se však ten ženatý začal v noci probouzet a přemýšlel, že to není spravedlivé. Můj bratr není ženatý a má půlku z celkového výnosu úrody. Já mám ženu a 5 dětí, takže mám skoro jistotu, že se o mě ve stáří někdo postará. Ale kdo se postará o bratra, až zestárne? Měl by spořit mnohem více než dosud. Pak vždy vstal a vysypal pytel svého obilí k bratrovi do sýpky.

Ten svobodný začal mít noční můry také. Každou noc se probouzel a přemýšlel: Není to fér. Můj bratr má početnou rodinu a já se kromě sebe nemusím starat o nikoho. Pak vždycky vstal, vzal pytel svého obilí a vysypal ho k bratrovi do sýpky.

Jednou v noci vstali ve stejnou dobu a potkali se. Oba nesli pytel na zádech. Po čase vyplul tento příběh na povrch. A když pak měli postavit kostel, postavili ho právě na místě, kde se ti dva bratři tehdy v noci potkali. V celém městečku prostě nebylo svatějšího místa.

Víra se pozná po ovoci a není tak důležité, jestli někdo chodil nebo nechodil do kostela, ale jestli miloval nebo nemiloval. Připojím osobní vzpomínku. Před rokem jsem při těžké dopravní nehodě na dálnici málem přišel o svoji ženu a dceru, tehdy ne ani šestiletou. Vyvázly zázrakem, jinak se to nedá popsat. Jedno jsem se díky tomu naučil. To nejdůležitější v životě jsou právě mezilidské vztahy. V nich se nádherně zrcadlí, zda člověk je či není věřící. Zda je ochoten pro druhého něco udělat, podat mu pomocnou ruku, otevřít náruč, obětovat se.

V životě se můžeme hnát za čímkoliv. Kariérou, úspěchem, bohatstvím. A nic z toho nemá opravdovou cenu, protože tam, kam jdeme, si s sebou nemůžeme vzít nic. Všechno budeme muset nechat tady. Jen to, co jsme darovali z lásky, nás bude provázet.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2015
 ZJ ST HD