Strach

Každý člověk někdy v životě poznal strach, předpokládám, že vícekrát, v různých situacích a v různých podobách. Někdy může být strach docela užitečný: „Strach je cosi jako cit v prstech,“ říká Jan Werich v pohádce František Nebojsa. Anebo máme strach o své blízké, o jejich zdraví, osudy. Takže jde o strach zcela přirozený. Ale existují i jiné, naprosto odlišné podoby strachu. „Strach je hřích,“ řekla jedna starší paní, když jsme se na to téma kdysi bavili. Může to vypadat divně, ale strach opravdu může za jistých okolností mít podobu hříchu.

Co je to vlastně hřích? Většina lidí jej nejspíš chápe jako konkrétní mravní provinění či selhání. Jenomže to je až určitý důsledek hříchu jako takového. Profesor Erazim Kohák v jedné své knížce definoval hřích velmi stručně, zároveň ale i velmi jasně: „Hřích je to, čím se odpojujeme.“ Když se vědomě odvrátíme od životodárné lásky. Profesor Kohák říká, že to je něco jako kdyby Golem sám vyplivnul šém a záměrně se tak odpojil od zdroje života. Přesně takhle může za určitých okolností odpojovat i strach. Pak skutečně hříchem je.

Ten strach, který mám na mysli, a který vážně funguje jako „odpojující hřích“, bývá totiž provázen ještě několika dalšími velmi nebezpečnými jevy. Především je to zloba a nenávist vůči všemu cizímu a neznámému, podezíravost a odpor vůči čemukoli, co je jiné, než to, co já považuji za „normální“ - a tím pádem se toho bojím. Takový strach mívá vlastně zcela iracionální podobu. Málokdy je opodstatněný. Objekt obav, strachu a podezíravosti v tomto případě buďto neexistuje vůbec, anebo alespoň zdaleka nepředstavuje takové riziko, jak se zdá. Opravdu většinou nejde o nic jiného, než o strach z čehosi jiného a neznámého.

Strach v této podobě pak vážně dokáže člověka „odpojit“. Zablokuje logické a rozumné uvažování. Nutí k neuváženým závěrům. Vede k rychlým, nepromyšleným a zbrklým reakcím, které mohou mít až tragické důsledky. A - což je nesmírně závažné a nebezpečné – zbavuje člověka jeho osobnosti, individuality a činí z něj součást davu, masy, stáda. Protože jen uprostřed stáda stejně smýšlejících, se pak frustrovaný člověk cítí v bezpečí.

Problémem nejvážnějším je ale ještě něco jiného – s tímto davem lze velice dobře manipulovat, mimo jiné i skrze záměrně vyvolávaný a pěstovaný strach. Totiž ti, pro které se moc stala hlavním životním cílem, si lehce dokáží spočítat, že podporovat strach a udržovat lidi v neustálém strachu, se jim vyplatí. Odvrátí tak pozornost od svých vlastních intrik a podvodů a předhodí lidem „nepřítele“, který ohrožuje jejich bezpečnost a klidný život. Pak naznačí, že jedině oni sami jsou těmi jedinými, kdo tu bezpečnost a klidný život jsou schopni lidem zajistit – a věc je hotova, strach zapustil kořeny.

Žel, právě v naší společnosti dospěl strach opravdu už do stádia hříchu – vyplivujeme šém, odpojujeme se, a to, co nás k tomu nutí, není nic jiného než ten náš naprosto nesmyslný a uměle vyvolávaný strach. Ale já věřím, že ještě není vše ztraceno. Všichni, jeden vedle druhého, máme stále šanci – nenechat se odpojit docela.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD