O adventu trochu jinak

Pavel Mikšů

Klikněte pro větší obrázek Pavel Mikšů je šéfredaktor Radia Proglas. Narodil se v roce 1976 v Olomouci. Vyrůstal v Přerově. Po maturitě na zemědělské škole v Kroměříži studoval angličtinu a pak zamířil do litoměřického Konviktu a na studia teologie do Olomouce. Odtud pak vedla jeho cesta do nedalekých Dolan, kde vstoupil do Komunity Blahoslavenství. V tomto společenství pobýval sedm let. Postupně studoval a pracoval ve Francii, Izraeli, Švýcarsku a na Slovensku. Od roku 2006 pracuje v Radiu Proglas. Je ženatý, má dva syny. Obdivuje kvalitní architekturu šetrnou k přírodě, má rád cesty do středomoří, tamější bohatou kulturu i gastronomii.

O adventu trochu jinak

Adventní čas je pro mě docela emotivním obdobím příprav na každoroční oslavu Vánoc, neboť místo Ježíšova narození v Betlémě se mi obzvlášť živě zapsalo do paměti. Během svých izraelských studií jsem totiž trávil každý druhý víkend u přátel, jejichž dům se nacházel v rozlehlém olivovém sadě u cesty mezi Jeruzalémem a Betlémem.

Zpočátku bylo podél cesty malé tržiště plné života a většinu cesty ke kostelu Božího narození bylo nutné se prodírat zástupem lidí. Období druhé intifády však začalo biblickou krajinu v blízkosti judské pouště drasticky měnit. Nejprve bylo srovnáno se zemí tržiště a několik neobydlených domů. V noci jsme usínali za zvuku střelby a sporadických výbuchů minometných granátů. Přes den se ke zpěvu ptáků přidalo vrnění bezpilotních letadel. Na silnici před domem začalo přibývat podivně nahnutých lamp veřejného osvětlení a charakteristických vrypů po pásové technice. Auta přejetá těmito obrněnci vypadala spíše jako obrovské zmačkané plechovky. Pak se do sporé zeleně olivovníků zakously buldozery a zjizvili zemi příkopem, doplněným hradbou z ostnatého drátu.

Dům našich přátel zůstal na druhé straně. Dostat se za nimi bylo občas docela složité. Navíc jim začaly přibývat traumatizující zážitky, jedna z ložnic a jídelna nesly stopy po zbloudilých kulkách. Vyprávění o výbuchu na nedalekém kontrolním stanovišti či řízení auta pod palbou jsem slyšel mnohokrát.

Tyto škody samozřejmě nevznikly jen tak. Byly důsledkem lidské zloby
a nenávisti. Tu bylo možné cítit ve vzduchu čím dál zřetelněji, zatím co obličeje mnohých lidí se den po dni naplňovaly smutkem a beznadějí.

O to víc mě ohromovala tichá radost a velká vnitřní síla našich hostitelů a dalších místních křesťanů, kteří si i ve složitých podmínkách uchovávali důstojnost a důvěru v Boha.

Do této situace se Ježíšova výzva zaznívající na počátku adventu: „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den,“ zarývala s nebývalou aktuálností, neboť vědomí křehkosti našeho vlastního života nám vůbec nebylo cizí. Když pak nastala chladná vánoční noc a zbědovaným Betlémem zněla slova o pokoji pro lidi dobré vůle a o narození Spasitele, opakoval jsem si ta slova pořád dokola. Chtěl jsem si vštípit do srdce, že mocný Bůh na sebe přijal zranitelnost lidského novorozeněte, aby mohl svět zachránit darováním vlastního života, nikoliv zničením životů druhých.

Právě v tomto spatřuji hlavní výzvu a smysl adventu, nehledě na životní okolnosti se připravit na přijetí toho, který se přes svoji všemocnost dělá maličkým. Novorozený Boží Syn se totiž vejde do náruče každého z nás.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2014
 P ZJ ST HD