Potřebuje racionální dospělý člověk v 21. století jako symbol křesťanského Boha Jezulátko?

Poprvé jsem vstoupil do tohoto kostela někdy v 90. letech, kdy k nám přijela na návštěvu jedna paní odkudsi z Afriky na nějakou konferenci. A když ta konference skončila, tak jejím největším přáním bylo vidět pražské Jezulátko. Já jsem nevěděl tehdy, kde ho hledat, protože jsem bydlel kousek odtud přes řeku na druhé straně a protože tehdy ještě nebyl Google, tak jsme se s mapou v ruce vydali na cestu a Jezulátko jsme našli. V té době jsem netušil, že tu jednou za 20 let později budu žít, pracovat, že budu mít za toto místo odpovědnost. A že si také budu klást otázky: Má pro racionálního, rozumně uvažujícího člověka 21. století Jezulátko nějaký význam? Má pro nás i dnes nějaké smysluplné poselství? Nebo je to jakýsi barokní projev víry, který už patří minulosti a nemá cenu dál ho udržovat při životě?

Musím říct, že byla pro mě ze začátku docela výzva hledat odpovědi na tyto otázky. Pomohly mi v tom dvě věci. Jednak to, že soška sama o sobě je velmi krásná, je to umělecké dílo, není to žádný kýč, jakých vidíme po světě všude plno. Druhá věc, to bylo to množství lidí z celého světa, ale koneckonců i těch místních, kteří sem přicházejí na toto místo, zažívají zde něco hlubokého, něco jedinečného. A toto množství lidí bylo pro mě jakýmsi závazkem. A mě přimělo k tomu, že jsem začal hledat sám pro sebe možná nejdřív smysl toho všeho.

Myslím, že pozornost věnovaná Ježíšovi jako dítěti patří k důležitým rejstříkům křesťanské spirituality. Má to ovšem svoje úskalí. Můžeme uvíznout u té barokní parády, u těch ozdobiček, korunek, šatiček a vůbec se nedostat k té podstatě, o kterou jde. Nebo také si z toho udělat jakousi lacinější verzi křesťanství. Ježíš jako dítě po nás nic nechce na rozdíl od dospělého Krista, který vyžaduje následování, je náročný. Ale to, když nám dospělým lidem říká, že máme být jako děti, tak myslím, že tím myslel trochu něco jiného.

Jednou ze základních vlastností dítěte je, že není velké, že je malé. Být malý znamená také umět docenit maličkosti, všímat si oněch maličkostí, které nás obklopují. Děti si všimnou detailů, které my přehlížíme. Dokážou z nich mít radost. A nám někdy připadá, že zažijeme něco velkého až objevíme kdovíco, takže teprve budeme šťastni a spokojeni.

Děti také umějí klást podstatné otázky. My dospělí to někdy zapomínáme, nebo se k tomu někdy neodvažujeme. Já jsem jednou zažil, jak při kázání v kostele se jeden malý kluk ptal svoji mámy: „Mami, a kde je ten Bůh?" A máma říkala: „No všude." „No ale kde všude?" „Třeba támhle," ukázala na obraz. Ale ani s tím ten synek nebyl spokojený. Když se pak začali lidé otáčet a matka z toho byla nervózní, tak vytáhla z tašky piškot a řekla: „Na, vem si piškot a nezlob."

Možná, že nám taky někdo v životě řekl nezlob, když jsme se ptali a potřebovali odpověď. Potřebovali jsme vědět, co nás trápilo. A když nám někdo řekl nezlob, tak jsme se od té doby ptát přestali. Myslím, že děti nás to mohou znovu naučit. Papež František s oblibou říká, že Jezulátko nám zprostředkovává Boží něhu. Ježíš jako malý král, malý princ nenásilný, bezbranný, bezmocný, Bůh, kterého není potřeba se bát.

Toto místo nám připomíná skutečnost božího vtělení, to že se Boží syn stal člověkem. A díky tomu i my si můžeme vážit vlastního života, se vším, co k tomu patří. K tomu patří právě i úkol přijmout své vnitřní dítě, obejmout ho, mít rád, co je v nás křehké, slabé, zranitelné. Jenom tak se můžeme stát plným člověkem.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2019
 P ZJ ST HD