O slávě

O čem to dnes bude? O slávě.

Léta jsem učila tvůrčí psaní a používala jeden podlý trik. Citovala jsem řadu jmen a žádala studenty, aby mi řekli, kdo to je. Mommsen, Carducci, Eucken, Spitteler, Elytis Andrič. Nikdy nikdo ani netušil. Jsou to nositelé Nobelovy ceny za literaturu. "Milí studenti," říkala jsem, "kdyby teď praskl strop, snesl se anděl, plácl někoho z vás zlatou ratolestí řka: Ty hochu, ty dívko, dosáhneš mety nejvyšší. Za své dílo získáš Nobelovu cenu. To by bylo velké štěstí, že?" A vidíte to, stačí pár prchavých let a vaše jméno neznají ani ti, co si volí psaní za svůj osud.

Všechna sláva, polní tráva. Toužit po slávě je jako chytat vítr do hrsti. Kdysi mladík jménem Herostratos podpálil chrám v Efesu. Měl jediný motiv, proslavit své jméno. V tom řecký Herostratos uspěl, protože ještě dnes, po více než dvou tisících letech, mluví se o něm v ČT. Efesané ho popravili, takže směnil dar života za jakýsi kriminální věhlas. Ale proč?

Z pohledu duchovních nauk je sláva namydlený schod. Člověk po něm snadno sklouzne, pokouší nás s pýchou, což je oblíbený hřích. A nevěřme, že být slavný je snadné. Jsem vězněm úspěchu. Zoufalstvím zbědovaný Michael Jackson, jeden z nejslavnějších lidí svého století.

Teď mi dovolte malý příběh. Fazole slávy a hrách neomylnosti. Stárnoucí a zneuznaný básník kráčel bazarem. Náhle spatřil podivného skřeta, který měl na jedné dlani fazoli a na druhé hrách. "Mám tu něco pro vás pane! Toto je fazole slávy, kdo ji získá, velké slávy dojde. A kdo získá hrách, toho nikdo neoklame. To je totiž hrách neomylnosti."

Básník po obou těch věcech prudce zatoužil. Zaplatil naprosto absurdní cenu a hned zaslechl křik. "Pane, volal jeho sluha, vyhrál jste básnickou soutěž a dostanete řád." Slávou zpitý básník předstoupil před jásající davy. Jeho manželka plakala štěstím. Jenže básníka neoklamala. "Bože, říkala si v duchu. Ty jeho básně jsou ještě nudnější než on." Pak ho vřele objal bratr. Neomylný hrách však slyšel jeho duši. "Jsi grafoman, ty jeden blbečku." Ve stisku ruky, jímž ho poctil jeden známý kritik, jasně znělo: "Koho ten nýmand asi podplatil?" Ale básník neoklamal ani sebe sama. Dobře věděl, že ti všichni mají pravdu. Rozvrácen běžel zpátky na bazar.

"Tys mi zničil život, Ďáble," křičel na skřeta. Skřet zvedl dlaň a na dlani měl čočku. "Měl bych čočku duševního klidu, ale je velmi, velmi drahá." "Platím," vykřikl zoufalý básník. "Co ta čočka klidu stojí?" Skřet se usmál, "fazoli slávy a hrách neomylnosti."

Stopáž5 minut
Rok výroby 2018
 ZJ ST HD