Oslava uzavřeného ráje

Zahrady se v posledních letech staly módou, ale i snem. Majitelé zahrad se pokládají za šťastlivce. A jejich i docela malé zahrádky bývají předmětem závisti. Knihy o zahradách počtem výtisků vítězí nad krásnou literaturou. Zahradnictví prosperují a zvláště na jaře jsou plná k prasknutí. Informace o zahradách se ve všech médiích slévají do mohutného proudu. Jsou zahrádky z časopisů jakousi náhradou ztraceného ráje? Něčím, co modernímu člověku chybí? Nejsou symbolem prostoru, ze kterého jsme byli vyhnáni?

V zámecké zahradě v Lysé nad Labem pochopíme, že zdejší park je doslova vzorníkem symbolu a symbolických vztahů. Uzavřeným světem. Příroda je tu zpracována jako ornament. A její součástí jsou
kamenné symboly, sochy. Jedná se o uzavřený, kdysi otevřený, dnes ovšem přístupný prostor. Nejedná se o pouhou výzdobu bohatého šlechtického sídla, ale spíše o poselství majitele. O hermetický vzkaz.

Sochařská výzdoba zámecké zahrady v Lysé nad Labem je naplněna symboly. Jedná se o prostor jakési univerzální symboliky, která byla v barokní době živá a v parku dokonce zcela překryla mimo park povinnou symboliku křesťanskou. Nesmíme zapomínat, že tvůrce parku, hrabě František Antonín Špork, syn významného generála z 30leté války, byl velmi nonkonformním šlechticem. Také velice vzdělaným a také statečným. Právě v Lysé tiskl knihy za něž neustále čelil žalobě z kacířství. Nezapomínejme, že již tehdy jiné než oficiální názory byly pokládány za zločin proti státu. To se v dějinách až podezřele často opakuje. Je tedy možné, že zámecká zahrada v Lysé v sobě skrývá lecjaké tajemství, které bez povšimnutí míjíme.

Osou parku probíhá alej 12 soch, znázorňující jednotlivé měsíce roku. Jsou výmluvným symbolem plynoucího času. Na podstavcích soch byly napsány dnes těžko čitelné německé texty. Byly to básně oslavující jednotlivá roční období. Procházíme časem, jeho míjením. Je to ovšem také procházka naším životem, protože čas je jeho páteřní osou.

Není bez zajímavosti, jak jsou expresivně zprohýbané akty mladých žen, poznenáhlu vystřídány starci. To je na rozdíl od módních časopisů reagujících na věčné mládí, docela srozumitelné. Je jistě symbolické, že cesta dvanácti měsíci, tak by se dala kamenná alej nazvat, stoupá vzhůru. Z posledním zimním měsícem se prostor otevře dokořán, jako otevřená náruč pána domu. I to je pěkný symbol. V přísné symetrii ornamentálně pojednaného prostoru se výrazně uplatňují dvě figury lvic a dvě sfingy.

Sfinga v zámeckém parku v Lysé má ženskou hlavu. Mohlo by se tedy jednat o vyjádření moci ženského principu matky Země. Starověký svět vnímal sfingu jako vítězství lidského ducha nad zvířecími instinkty. Jako propojení animálního a lidského světa. Sfinga představovala bytost znající tajemství. Jak rádi bychom se jí zeptali, zda to zvířecí v člověku bude převažovat, ale poslání sfingy je mlčení.

Rod hraběte Šporka dávno vymřel. Na zámku je domov důchodců. Obvinění z kacířství je jistě promlčeno. Kamenné symboly v parku přežívají. „Jaké symboly zbudou po nás?“ ptám se pískovcové sfingy a dobře vím, že neodpoví.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2018
 ZJ ST HD