Československá televize: Revoluce v garážích

Jedním z největších problémů stávkujících studentů, divadelníků a nově založeného Občanského fóra byl způsob, jak dostat skutečně ke všem lidem v Československu objektivní informace o tom, co se událo večer 17. listopadu na Národní třídě a co se dělo v dalších hodinách a dnech na pražských náměstích a ulicích, potažmo při prvotních setkáních s představiteli komunistického režimu.

Televizní garáže

Televizní garáže

Prvním z informačních kanálů bylo osobní předávání zpráv a účast zástupců studentů a herců na rodících se demonstracích v dalších městech. Druhým byly deníky ostatních politických stran Lidová demokracie a Svobodné slovo, ale také mládežnická Mladá fronta, v nichž se objevovaly první zprávy o pražských událostech, jejich distribuce však byla na některých místech komunistickými funkcionáři omezována. A třetí významný zdroj informací představovalo vysílání zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Občané Československa se také dokázali k informacím dostat v místech, kde mohli sledovat západoněmeckou, rakouskou, ale například také polskou nebo maďarskou televizi.

Československý rozhlas a Československá televize zpočátku zůstávaly hlásnou troubou KSČ. Události na Národní třídě interpretovaly jako narušení veřejného pořádku protisocialistickými silami a následnou zprávu o smrti studenta Martina Šmída označili za provokaci a pokus o vyvolání neklidu. Před třiceti lety byly ale právě rozhlas a televize jediným zdrojem informací pro obrovskou část lidí v Československu. O to důležitější tedy bylo, aby Československá televize začala postupně přinášet objektivní zpravodajství do všech míst v republice.

Toho si byli dobře vědomi nejen představitelé Občanského fóra, ale také převážná většina zaměstnanců ČST. Již v pondělí 20. listopadu byla na odborové půdě ČST sepsána petice za vyšetření událostí na Národní třídě a od úterý 21. listopadu se uvnitř televize rozhořel boj mezi vedením ČST a většinou zaměstnanců, kteří se snažili zajistit, aby sdělovací médium objektivně informovalo o událostech v Praze. Pod nátlakem zaměstnanců se tak postupně do zpravodajských relací dařilo dostávat objektivnější zmínky o dění v Praze a na Václavském náměstí. Komunističtí funkcionáři se nicméně televize, nejmocnějšího sdělovacího prostředku, přeci jen nechtěli tak snadno vzdát.

Součástí této snahy byla přítomnost příslušníků Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí v televizním areálu na Kavčích horách. Ve středu 22. listopadu dokonce do areálu ČST dorazil pohotovostní pluk SNB vybavený bílými přilbami a obušky. Naštěstí byl druhý den po nátlaku zaměstnanců televize odvolán. Federální ministerstvo vnitra totiž vyhlásilo státobezpečnostní akci „na ochranu rozhlasového a televizního vysílání“.

Až v pátek 24. listopadu večer byly odvysílány studentské záběry z demonstrace na Národní třídě 17. listopadu. Jejich příprava do vysílání byla utajována, aby nezasáhla Státní bezpečnosti a odvysílání neznemožnila.

Teprve v sobotu 25. listopadu vedení televize pod sílícím tlakem zaměstnanců a veřejnosti kapitulovalo a schválilo první celý přímý přenos z manifestace Občanského fóra na Letenské pláni. Dá se říci, že od tohoto okamžiku již ČST začala naplňovat svou budoucí roli média veřejné služby, jejíž jednou součástí je i povinnost přinášet objektivní a vyvážené zpravodajství. Na konci listopadu 1989 se tak stalo zejména zásluhou mnoha „obyčejných“ zaměstnanců ČST, kteří si na vedení Československé televize odvážně vynutili ukončení vysílání do té doby manipulativního a komunistickou ideologií ovlivněného zpravodajství. Byl to bezesporu jeden ze zlomů v listopadových událostech roku 1989.

Rozhovor s hlasatelkou, která ohlásila konec komunismu

Rozhovor s hlasatelkou, která ohlásila konec komunismu

Revoluce v ČST