Prdelka v hlavní roli

Poprvé se film Karla Kachyni Zlatí úhoři vysílal před třiceti lety. Televizní premiéru provázely dramatické okolnosti. „Film byl krásný, ale soudruzi ho vysílat moc nechtěli. Vadily jim žluté židovské hvězdy. Do konce sedmdesátých let, do normalizace, se jim nehodily. Nakonec se televizní premiéra »odbyla« na Velikonoční pondělí v poledne. Na druhou stranu budiž řečeno, že národ věděl a díval se. Od té doby diváci Zlaté úhoře sledovali mnohokrát a určitě si je nenechají ujít ani teď. To je pro film největší vyznamenání,“ říká dramaturgyně Helena Sýkorová.

Zlaté úhoře natočil Karel Kachyňa podle povídek spisovatele a novináře Oty Pavla. „Snímek odešel v tichosti na televizní festival do Itálie, kde získal hlavní cenu, byla by to bývala velká sláva, ale zase ty žluté hvězdy… No, takže se to nějak zamlžilo.“ Ale Grand Prix Italia se nedala zamlčet. Dostal ji Karel Kachyňa, kameraman Jan Čulík, dramaturgyně Helena Sýkorová a za hudbu Luboš Fišer.

Martin Mikuláš dnes

Dojemným hrdinou filmu je Prdelka. Desetiletý kluk z Prahy, který se v časech války a lidické tragédie dostane na venkov, aby tam přežil. Vůbec nevnímá, že je žid, že jeho největším hendikepem je Davidova hvězda. Chodí na ryby, sní o zlatých úhořích a s tátou Leo Popperem (Vladimírem Menšíkem) a převozníkem na Berounce Proškem (Rudolfem Hrušínským) čeká na svůj den D. Má se ho dočkat… Krásně poetické jméno Prdelka mu dal sám spisovatel Ota Pavel. Té role se skvěle zhostil Martin Mikuláš. Řekl jsem si, že by dnes bylo dobré podívat se, jaký je jako dospělý muž. Ale jak ho najít? Herecké oddělení ČT tohle jméno už v databázi nemá. Tak internet… Martinů Mikulášů je tam řada, ale jeden vypadá nadějně. Jméno je spojeno s funkcí zástupce produkce filmu Amerika režiséra Vladimíra Michálka. Šéfem produkce byl Jaroslav Bouček, filmový a televizní producent. Jeden telefon, dotaz… „Znám ho,“ říká Jaroslav Bouček. „Jeden čas pro mne pracoval, před týdnem jsme se dokonce potkali na oslavě narozenin jeho otce. A jestli mám telefon? Nemám, ale seženu. Zavolám.“

Je to vůbec možné? Taková náhoda a vlastně i štěstí? Za dva dny sedí Prdelka alias Martin Mikuláš v restauraci v televizním Rohlíku na Kavčích horách.

Jak jste se k tomu filmu dostal?

Náhodou. Nebyl jsem z herecké ani kumštýřské branže. Do školy přišli lidé od filmu, vytáhli mě na chodbu a zeptali se, jestli bych přišel na konkurz. Moc mě nezajímali, ale bohužel jsem se o tom zmínil doma. No a znáte maminky! Ta moje se toho hned chytla a už to jelo… Pamatuji se, jak jsme šli na konkurz do Laterny magiky. Bylo tam víc dětí, ale dostal jsem se do užšího výběru, za pár dnů se dělaly kamerové zkoušky a pak honem na plac.

Proč tolik spěchu?

Až později, už jako dospělý, jsem se dozvěděl, že hlavní roli měl hrát Marek Benda, dnešní poslanec parlamentu, tehdy syn disidenta. Někdo prásknul, že s ním režisér Kachyňa počítá, a tak filmařům hrozilo, že dostanou „zaracha“. Aby se film vůbec mohl natočit, musel se najít jiný dětský herec. Tak jsem k té roli přišel.

Na place jste se setkával hlavně s Vladimírem Menšíkem, to byl váš filmový otec Leo, a pak také s Rudolfem Hrušínským, který hrál převozníka Proška.

V deseti letech jsem si neuvědomoval, s jakým hereckými esy hraju. (No, hraju… S tím dětským herectvím je to složité, protože si myslím, že dětští herci ani nejsou, ale to sem nepatří.) Vidím je pořád z pohledu dítěte. V tom filmu byli velmi rozdílní a byli rozdílní i na place. Pana Hrušínského skoro nebylo vidět. V momentech mezi záběry si vlezl někam do kouta, mlčel a nikdo o něm nevěděl. To Vladimír Menšík byl „rozdávací“. A přestože se natáčel záběr třeba jen s ním samotným, okolo bylo šedesát lidí včetně těch, kteří tam neměli co dělat. Všichni ho doslova hltali, váleli se smíchy, protože ty jeho řeči byly senzační. Byl k nezastavení. Na druhou stranu – a to jsem věděl třeba já – byl už dost nemocný, ruku měl od injekcí rozpíchanou jak cedník. A pamatuji si taky na paní Elišku Balzerovou, protože s ní jsem točil svou úplně první klapku v životě.

Točil jste pak ještě někdy?

Nějaké drobné role se objevily, ale je fakt, že jsem o ně ani moc nestál. Na celém natáčení se mi nejvíc líbilo to, že nemusím chodit do školy, na druhou stranu mě nebavilo učit se texty. Takže rolí už moc nepřišlo. Jen ještě: asi díky mně se k natáčení dostal mladší brácha Marek, který dostal roli v Arabele.

Kouknete se sem tam na Zlaté úhoře?

Nedíval jsem se ani tehdy, dost jsem se totiž styděl, a když se film vysílá dnes, taky nekoukám. Doma mám film na odřené a zrnité VHS. Pro mne jsou Úhoři cenní tím, že je v nich zaznamenané moje dětství. Kdo má film ze svých deseti let?

Kolik je vám dnes?

Čtyřicet.

A co děláte?

Vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, mohl bych se živit jako učitel tělocviku a angličtiny, ale nikdy jsem to nedělal. Pracoval jsem v reklamní firmě, která souvisela se sportem. Prodával jsem sportovní pořady televizím, taky samozřejmě ČT. Teď jsem u kamaráda jako obchodník v softwarové firmě.

Co potomci?

Mám dva kluky, osmiletého Vojtu a čtyřletého Vaška. Ten starší jako by tomu někdejšímu Prdelkovi z oka vypadl…

Text: Jiří Moc
Foto: Miroslav Mirvald
Převzato z týdeníku ČT+