Eliška Křenková – Nina
Dalo by se říct, že jste dvorní herečkou Olma Omerzu. Říká o vás, že jste naše nejtalentovanější mladá herečka. Pamatujete si na vaše první setkání?
Ježíši, to mě tedy úplně dojímá. To jsem moc polichocená. Mluvili jsme spolu poprvé na castingu na Rodinný film, kam si mě Olmo pozval poté, co viděl v Disku jednu z mých absolventských inscenací Romea a Julie. Stále mě překvapuje, že si mne všimnul. Když jsem roli dostala, setkali jsme se v restauraci Louver, kde jsme se bavili o jeho předchozím filmu Příliš mladá noc. Já měla na obličeji nějakou vyrážku, která mě strašně pálila a v duchu jsem se modlila, aby to neviděl.
Jaké to je s ním točit?
Pro mě je to opravdu radost. Je to velmi soustředěná práce, velmi kreativní a přitom Olmo dokáže udržovat příjemnou atmosféru. Je to režisér, který chce a umí posouvat herecké hranice, mám k němu stoprocentní důvěru a vím, že každá role, kterou s ním vytvořím, mě herecky posune dál. Za možnost s ním pracovat jsem nesmírně vděčná.
Když přijde nabídka na natáčení s Olmem, je už dopředu rozhodnuto, že roli vezmete?
Ano.
Přece jenom už se znáte dlouho, dochází ke konzultacím postav ještě před natáčením?
Ano, vždycky a dost zevrubně. Což celému procesu nesmírně pomáhá.
Dává vám prostor ke ztvárnění postavy?
Máme štěstí, že často věci vidíme stejně nebo podobně. Dialog s Olmem nad postavou je pro mě jedna z nejhezčích částí práce.
Jak byste svoji roli a film charakterizovala?
Nina je holka z chudší střední vrstvy. Vyrůstala na sídlišti malého města jen s matkou, bez pevné výchovné ruky. Přesto z ní vyrostla hodná holka, která ovšem rebeluje tím, že přerušila vysokou školu a teď se potácí s výrostky ze sídliště, popíjí, hulí a prožívá takovou pozdní pubertu a nemá v tuhle chvíli žádný směr nebo cíl. Matka je její jediný pevnější bod v životě, který se jí ovšem hroutí.
Čím vás téma filmu zaujalo?
To téma je samo o sobě strašně silné - žena pomalu se blížící k šedesátce, zraněná, zklamaná a frustrovaná vztahy s muži, se zoufale chytá možná poslední naděje na opravdovou romantickou dokonalou lásku. Přestane vnímat realitu a žije v iluzi a to má naprosto katastrofální následky. To že si člověk těchto příběhů může v novinách nebo na internetu přečíst spousty je skvělá přidaná hodnota. Otvírá to silná témata k diskusi a zamyšlení.
Která scéna byla pro Vás nejnáročnější?
Asi dialog s Mirkem Donutilem.
Jak na natáčení vzpomínáte i díky komplikacím způsobeným koronavirem?
Dobře na něj vzpomínám, i když se natáčení přerušilo. Bylo mi strašně líto Olma a producenta Jiřího Konečného. Museli mít šílené nervy a bylo podle mě velmi lehké sklouznout k frustraci. Taky jsem se bála, že nedokáže dobře navázat na práci, kterou jsme začali. Naštěstí se tato obava ukázala jako lichá.
Proč by měli diváci přijít do kin na Atlas ptáků?
Protože to je krásný film evropských rozměrů.