Oscilovali jsme mezi osobním příběhem a příběhem sametové revoluce, říkají Martin Slunečko a Milan Šmídmajer

O čem je dokument Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil?

Martin Slunečko: Dokument jsme vystavěli ve více rovinách, které se protínají. Neobyčejný příběh herce, bojovníka za svobodu, který na začátku své hvězdné kariéry riskoval vyhazov z DAMU, aktivního spolutvůrce sametové revoluce, účastníka velmi vážné autonehody a člověka, který se popral se svým osudem a na vozíku se vrátil ke své herecké profesi. Další rovinou je samotný příběh sametové revoluce, jak ji vnímal Jan Potměšil a jeho spolužáci z DAMU a další herci.

Prostřednictvím jakých osobností představíte Jana Potměšila?

Miloslav Šmídmajer: Honza Potměšil se především představí sám – vypráví nám svůj příběh. A jen "bílá místa", která si nemůže pamatovat, protože byl v kómatu, nám doplní Jan Kačer, Honzova tehdejší přítelkyně Bela Schenková nebo kamarád Tomáš Karger.

Martin Slunečko: Právě ten Honzovi pomáhal v nemocnici v rámci náhradní vojenské služby. Dál tam mluví Pavel Lagner nebo Jakub Špalek, který začlenil Honzu mezi herce svého divadelního spolku. Pak také organizátorka demonstrace na Albertově 1989 Monika Pajerová, herec Tomáš Töpfer nebo mluvčí Občanského fóra Jiří Černý.

Změnil se během natáčení nějak zásadně námět?

Miloslav Šmídmajer: Na začátku devadesátých let jsem natočil právě pro Martina krátký dokument s Honzou o tom, jak se dokázal vrátit do života. A protože jsme s Martinem Slunečkem byli osobně na Národní třídě 17. listopadu, toužili jsme natočit k výročí nějaký dokument. Tak jsme se vrátili k příběhu Honzy, rozšířili ho a výhoda byla, že jsme o něm hodně věděli, sametovou revoluci jsme nejen zažili, ale i intenzivně s nadšením prožili, takže stačila jedna dlouhá káva s Honzou a vše jednu sobotu utřídit, abychom byli připraveni. Na Martinovi pak bylo vyhledávání v archivech, protože je mnohem trpělivější a navíc ho to baví. Ale myslím, že tentokrát se dost zapotil.

Martin Slunečko: Oscilovali jsme mezi unikátním osobním příběhem Honzy – herce, který se už za minulého režimu účastnil demonstrací za svobodu a riskoval, že skončí na DAMU – a příběhem sametové revoluce, jak ji vnímal Honza a jeho spolužáci z DAMU. Třicet let je dlouhá doba a pro dnešní generaci čtyřicátníků je sametová revoluce stejně vzdálená jako pražské jaro 1968. Abychom posílili faktografii a atmosféru, která tady panovala před listopadem 1989, vyhledali jsme v archivech dobové filmové záběry z Originálního videožurnálu, který České televizi poskytl svůj archiv. Jde především o záběry otřesné brutality, kdy při demonstracích proti sobě stáli bezbranní lidé a dobře organizovaná policie a milicionáři.

Čeho si na panu Potměšilovi nejvíc vážíte?

Miloslav Slunečko: Jeho neskonalého optimismu. Honza s úsměvem dokázal překonávat překážky, které si mnohdy neumíme ani představit. Ani Honza se nemůže ubránit pohledu na listopadové dny 1989 pod úhlem současného dění. A přes dnešní politický a společenský vývoj, kdy se sametová revoluce zpochybňuje, kdy se píší petice za přejmenování letiště Václava Havla a kdy součástí slovníku některých politiků je slovo havloid, Honza stále věří ve smysl sametové revoluce a svobody, kterou přinesla. Nikdy v novodobé historii jsme nežili tak dlouho ve svobodě jako posledních třicet let. Honza současně tvrdí, že si ji musíme hlídat. Lidé si totiž svobody začnou vážit až v době, kdy ji ztratí.

Martin Šmídmajer: Honza je nesmírně talentovaný herec, poctivý, pokorný ke svému řemeslu a lidsky nesmírně vzácný člověk. Stačí na něj pomyslet a hned se usmíváte. To, co se přihodilo Honzovi v době největšího rozletu, kdy už jako mladý herec patřil mezi největší hvězdy, by mnoho lidí zlomilo. Právě to, že nikdy neřešil – a nechtěl řešit – že by za tu nehodu někdo mohl, raději se díval dopředu, to je hlavní myšlenka filmu.