Neměl jsem strach, tolik jsem po změně politických a společenských poměrů toužil, říká Jan Potměšil

Dokument dělí několik zásadních momentů vašeho života. V rámci Palachova týdne jste se zúčastnil demonstrace, při které Vás zatkli. Jak reagovali na vaši absenci v divadle?

Ten den jsem měl hrát představení ve studentském divadle Disk, pravděpodobně Jeptišku, kterou jsme nazkoušeli s Lucií Bělohradskou. Naštěstí ve škole byla většina podobně smýšlejících lidí, na demonstrace nás chodila většina, takže to nemělo nějaké velké následky. Já jsem si tehdy nemohl pomoct, v naší rodině bylo jasné, co je třeba dělat. Vlastně jsem ani neměl strach, tolik jsem po té změně politických a společenských poměrů toužil.

Můžete přiblížit svoje první revoluční dny?

Promoval jsem na začátku listopadu, od podzimu jsem byl v angažmá v Divadle na Vinohradech, takže jsem se stal takovou přirozenou spojkou mezi divadlem a studenty DAMU. Neexistovaly mobilní telefony, všechno se muselo oběhat, a to byla moje doména. Občas mě poslali s nějakým vzkazem i do Laterny Magiky v paláci Adria, kde sídlilo Občanské fórum. Měl jsem vazby i na fotbalisty, protože v té době jsem ještě aktivně hrál, takže v neděli 19. listopadu mě zatkli u Sparty na Letné s nějakými letáky v batohu. Ten večer jsem měl také hrát, Neapolskou chorobu s Leošem Suchařípou v Žižkovském divadle, ale v té době už divadla dávno nehrála.

Uvědomoval jste si rozdílné vnímání situace a dění v listopadu 1989 mezi pražskou a mimopražskou společností nebo mezi uměleckou a mimouměleckou sférou?

Obrovský rozdíl byl samozřejmě v informovanosti. V Praze se začali scházet divadelníci s diváky v divadlech, objevovaly se první ručně psané plakáty na výlohách a zdech, lidé spolu komunikovali. Mimo Prahu a mimo tuto skupinu byli lidé odkázáni na oficiální sdělovací prostředky, kterým to dost dlouho trvalo. Ale velký mítink v Ostravě, kam jsme jeli 8. prosince přesvědčovat především horníky o nutnosti změn, už přenášela Československá televize.

Jak vzpomínáte na svou „comebackovou“ roli v inscenaci Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem?

Když za mnou přišel Jakub Špalek do nemocnice a nabídl mi tu roli, myslel jsem si, že se zbláznil. Po roce a půl v nemocnici jsem si nepamatoval žádný text, na vozíku jsem byl pořád ještě nesvůj. Neuměl jsem si to představit. Uklidnil mě tím, že představitel soudce sedí v hledišti mezi diváky a komunikuje jen hlasem. Tak jsme si řekli, že to prostě zkusíme. V další inscenaci už jsem vyjel na jeviště a brzy už nám to ani nepřišlo.

Jak dlouho Vám trvalo, než jste si udělal ze svého handicapu přednost?

Přednost asi není to úplně správné slovo. Ale okamžitě, jak jsem si začal uvědomovat svoji situaci, jsem si položil otázku, jestli chci žít normálně nebo se utápět v sebelítosti. Věděl jsem, že život v sebelítosti, není život. Proto jsem se také nikdy netrápil tím, proč se to stalo zrovna mě - proč by se to nemělo stát zrovna mě? Vzal jsem to jako výzvu, že když jsem neumřel, musím ukázat, že chci žít. A těch třicet let vlastně nedělám nic jiného.