Podivný osud arcivévody Františka Ferdinanda d’Este (1996). Režie K. Fuksa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Období Rakousko-Uherska bylo moderní dobou s pokročilou industrializací, ale poznamenanou dědictvím minulosti. Představovala nastupující kapitalismus pod feudálními symboly, věk elektřiny a bezdrátové telegrafie, prvních automobilů a letadel, věk, kterému vládne císař věřící v božské poslání své moci. Vládnoucí elita nestačila ještě překonat svůj úžas nad rostoucí silou nacionalistických, pokrokářských a dělnických stran, které dokázaly zaplnit ulice a náměstí zástupy lidí a které přicházely se stále novými požadavky národními, sociálními a politickými. Ovšem starý císař František Josef vládl od roku 1848 a nebylo od něj možné čekat pochopení pro požadavky nové doby. Naděje velké části společnosti se proto začaly obracet k jeho synovci, energickému následovníku trůnu arcivévodovi Františku Ferdinandu d’Este, který se dostával do opozice proti starému mocnáři. Vědělo se o něm, že pomýšlí na reformy a koketuje s myšlenkou přetvořit monarchii na moderní federaci spojených států velkého Rakouska.

František Ferdinand d'Este

František Ferdinand se narodil 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. Zemřela, když budoucímu císařovi bylo let. Otec se brzy oženil s portugalskou princeznou Marií Terezií, která se Františku Ferdinandovi stala opravdovou matkou. V roce 1872, po smrti svého vzdáleného příbuzného Františka, vévody z Modeny, se stal dědicem jeho obrovského majetku a také rodiného jména d’Este.

Chladný vztah s Franzem Josefem

Mezi císařem Františkem Josefem a následníkem se mezičasem vyvinul zvláštní poměr. Císař projevoval svému synovci shovívavou náklonost, ale jejich vzájemný vztah byl vždycky rezervovaný. František Ferdinand se totiž netajil kritickým postojem ke stavu monarchie a někteří soudobí svědkové tvrdili, že se u něho objevovala nedočkavost po chvíli, kdy bude moci usednout na prázdný trůn. Jejich vztah ještě více ochladl po arcivévodově nerovném sňatku.

Časem se vytvořily v mocnářství dva mocenské póly. Jeden představoval následník trůnu, vrchní velitel branné moci. Jeho symbolem se stal vídeňský zámek Belvedér, sídlo vojenské kanceláře Františka Ferdinanda a současně bydliště jeho rodiny. Druhým pólem byl Schönbrun, sídlo císařovo. Představoval tradiční krajně konzervativní směr habsburské politiky.

Klikněte pro větší obrázek František Ferdinand si byl vědom slabosti monarchie a nehodlal riskovat velký celoevropský konflikt, kterého se bál. Chtěl zemi upevnit vnitřně, modernizovat ji a přeměnit ve federaci jednotlivých národů monarchie. Tato vize sice procházela různými proměnami, ale ve všech variantách šlo o podvázání mocenského vlivu Maďarů. Jejich rozpínavost neměl rád, zato dopřával sluchu i menším národům rakousko-uherského mocnářství. To probouzelo určité naděje i u části české veřejnosti. Přesto srdce zdejších nikdy nezískal, třebaže si českou zemi oblíbil, navzdory dynastické tradici si zde našel svou nevěstu a vybudoval si na Konopišti své reprezentativní sídlo.

Sňatek navzdory císaři i celému dvoru

Když se po smrti koruního prince Rudolfa a po smrti svého otce se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu, bylo načase najít mu vhodnou nevěstu. Sám František Ferdinand se ale rozhodl jinak. Už nejméně dva roky před svým ustanovením za následníka se v Praze seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Byla to prý láska na první pohled, kterou však bylo nutné před veřejností tajit. Chotkové sice byli stará hraběcí rodina, ale pro císařský dvůr nemohla být považována za rovnocennou.

Navzdory císaři i celému dvoru se však František Ferdinand rozhodl bojovat pro své osobní štěstí. Bylo k tomu potřeba silné přímluvy jeho nevlastní matky Marie Terezie u samotného císaře. Nakonec se sňatek konal stranou veřejného dění na jejím vdovském sídle v Čechách na zámku v Zákupech 1. července 1900. Cena, kterou za něj musel František Ferdinand zaplatit, byla však vysoká. Musel složit tzv. renunciační přísahu, kterou se vzdal císařské hodnosti pro své budoucí potomky. Žofie byla uznána za jeho manželku, ale bez práva na císařský titul. Teprve později jí císař přiznal titul vévodkyně z Hohenbergu, který měly užívat i její děti. Nikdy se neměly stát arcivévody a tím i rovnocennými příslušníky rodu Habsburků.

Klikněte pro větší obrázek Přestože Žofie nikdy nesměla oficiálně vystupovat vedle svého muže a ve dvorské společnosti byla přijímána vždy až za nejmladší arcivévodkyní, bylo toto manželství jedním z nejšťastnějších mezi tehdejšími panovnickými rody. „Je to moje žena, důvěrnice, můj doktor, můj kamarád, prostě moje štěstí. A naše děti jsou moje radost i hrdost,“ napsal František své nevlastní matce Marii Terezii. Brzy se jim narodily 3 děti: Žofie, Max a Arnošt.

Tisíce uměleckých exponátů a tisíce suvenýrů z cest

Arcivévoda byl předurčen k vojenské službě, stejně tak jako jeho dva mladší bratři. Byl velitelem veškeré císařské branné moci a jeho pozornost směřovala v dosud nevídané míře k válečnému loďstvu. Na světových mořích potkával spoustu britských lodí, ale žádnou rakouskou. Proto v něm uzrálo rozhodnutí, že je to třeba změnit a všemi možnými prostředky loďstvo modernizovat. S lodí císařovna Alžběta vykonal v letech 1892 až 1893 cestu kolem světa. Z té si dovezl velké množství exotických předmětů – 18 tisíc etnografických a 14 tisíc přírodovědných exponátů, které se měly stát základem nového národopisného muzea.

Klikněte pro větší obrázek V dětství trávil mladý arcivévoda čas se svou rodinou na zámku v Artstetenu na jižních svazích Valtfiertlu. Ten je dodnes sídlem potomků Františka Ferdinanda d’Este, již pečují o jeho památku. V zámku je muzeum, kde se návštěvník dozvídá lecos o d’Esteho zálibách. Největší bohatství ale soustředil následník nikoliv v Artstetenu, bylo to na zámku Konopiště. Koupil ho roku 1887 od Lobkoviců a dal jej přestavět v románském stylu od stavitele Josefa Mockera, tvůrce dnešní podoby Karlštejna. Zámek Konopiště se stal místem, kde dal následník trůnu uložit nesčetné starožitnosti a umělecké předměty, jež podědil po rodině d’Este, a pak sám dále rozhojňoval. Jsou zde obrazy, vzácný porcelán, knihovna, starožitný nábytek a velká zbrojnice.

Poslední dny

Právě na Konopišti následníka trůnu dvakrát navštívil německý císař Vilém II. Pozdější protihabsburská propaganda udělala z toho udělala velké spiknutí proti míru. Vilémova návštěva byla dávána do přímé souvislosti s chystanými velkými manévry rakousko-uherské armády v Bosně a Hercegovině, v níž byla již od počátku spatřována provokace ze strany Vídně.

Před odjezdem do Bosny zajel arcivévoda ještě krátce do Náměště nad Oslavou, kde se v panství hraběte Haukvice zúčastnil střelby na holuby. Pak už 23. června odjížděl ze zděděného zámku v Chlumu u Třeboněna osudovou poslední cestu. Provázela jej řada varování, kterých však následník trůnu nedbal. Byl přesvědčen, že jeho osud je v rukou božích. Cílovou stanicí bylo Sarajevo.

Manévry proběhly podle plánu a už příštího dne se měl František Ferdinand i s manželkou účastnit oficiálního přijetí v bosenském hlavním městě. Při průjezdu byl na jeho vůz spáchán atentát, který však pachatelům nevyšel. Na místní radnici padl návrh, aby byl další program následníka trůnu z bezpečnostních důvodů přerušen. Arcivévoda to odmítl a místo toho pokračoval s manželkou v cestě městem. Ostatek známe z historie. Klikněte pro větší obrázek Nešťastná náhoda ho přivedla do míst, kde číhal další atentátník, mladý Srb Gavrilo Princip, aby ze vzdálenosti několika metrů vypálil smrtící výstřely.

Rakve s oběma mrtvými byly zprvu vystaveny v sarajevském Konaku, sídle zemské vlády. Pak nastoupily dlouhou cestu k jaderskému pobřeží a dále lodí do Terstu, odkud putovaly po železnici do Vídně. Zlá dvorská intrika měla opět zabránit tomu, aby se mrtvé Žofii z Hohenbergu nedostalo stejných poct jako jejímu manželovi. K pohřebnímu obřadu nebyli pozváni ani cizí diplomaté, a když byly rakve vystaveny v kapli dvorního hradu, ta s vévodkyní byla umístěna na výrazně nižším katafaltu. Protože do císařské hrobky u vídeňských Kapucínů Žofie nesměla být uložena, rozhodl se následník už před lety vybudovat vlastní hrobku v Artstetenu. Převoz rakví přes Dunaj se uskutečnil za letní bouře a opět v nočních hodinách. Pod zámkem odpočívají František Ferdinand i Žofie v mramorových sarkofázích a latinský nápis pod nimi hlásá: „Svázáni poutem manželským, spojeni stejným osudem.“

Stopáž28 minut
Rok výroby 1996
 ST AD 4:3
ŽánrDokument