Poslední rodina

Malíř Zdzisław Beksiński tráví své dny mezi čtyřmi zdmi varšavského bytu, obklopen pouze svou rodinou. Navzdory socialistické šedi okolního prostředí je jeho vnitřní svět plný surreálních vizí, barev, vášně a perverzních fantazií. Píše se rok 1977 a život rodiny se točí kolem syna, neurotického Tomka, který se právě odstěhoval do protějšího domu. Neustálý boj s vnitřními démony mu znemožňuje normálně žít, noří se však do světa hudby a filmů a navzdory svému handicapu se stává průkopníkem západní popkultury v Polsku. Strhující filmová kronika je natočena podle neuvěřitelného skutečného příběhu prokleté rodiny polského malíře.

Výkon Andrzeje Seweryna, který patří mezi světové herce, v roli Beksińského lze jen těžko popisovat, to se zkrátka musí vidět, stejně jako Dawida Ogrodnika v roli Tomasze a Aleksandry Konieczné jako matky. V této souvislosti je na místě upozornit na českou verzi a výkony Viktora Preisse, Kryštofa Hádka a Taťjány Medvecké v režii Elmara Klosse.

Vyzrálý debut režiséra Jana P. Matuszyńského posbíral ceny jak v Polsku, tak v zahraniční. Z rozhovoru s režisérem vybíráme:

Ve filmu vlastně moc neukazujete Beksińského obrazy. Bylo to vědomé rozhodnutí?

Když točíte film o skutečné osobě, neznamená to, že se musíte zaměřit na to nejočividnější z jejího života. Na film o Mozartovi nepůjdete proto, abyste se dozvěděli něco o jeho hudbě. Jdete na Amadea. To přece není jenom o velkém skladateli. Když chcete zjistit něco o malíři Beksińském, podívejte se do encyklopedie, vygooglujte si ho, nebo si na něj zajděte do galerie. Nechtěl jsem natočit dvouhodinový film z galerie. Chtěl jsem ukázat příběh této rodiny, jejíž členové si byli velmi blízcí. Jeho obrazy ve filmu vidíme především viset na stěnách, protože jsem je chtěl ukázat jako součást jejich běžného života. Nejsou to jen obyčejné věci, které se povalují kolem. V neposlední řadě doufám, že lidé, kterým se bude film líbit, si pak skutečné obrazy vyhledají. Myslím, že někdo, především cizinci, by mohl prostřednictvím filmu Poslední rodina Beksińského objevit.

Ve filmu přetváříte domácí videonahrávky, které pořídil samotný Zdzisław Beksiński. Ovlivnila původní videa nějak scénář?

Robert Bolesto si dal tu práci a než se pustil do psaní, viděl a četl o Beksińských všechno, co šlo. Během příprav jsme ty nahrávky procházeli pořád dokola. Těžko říct, jakou to v nás zanechalo stopu, ale pravděpodobně velkou. Velmi jsme se totiž snažili natočit film, který by co nejvěrněji zobrazoval skutečné události. Není „inspirován“, je „podle“, nevymýšleli jsme si v něm. Je to skutečný příběh, který se opravdu stal.

Vítězství filmu Poslední rodina v projektu Scope 100 svědčí o tom, že příběh rodiny Beksińských či spíše jeho filmové ztvárnění u českých diváků „funguje“, i když třeba neznají jeho reálné základy a zasazení těchto osobností do polského kontextu. Jak tedy film berou polští diváci, kteří už po celou dobu sledování filmu vědí, k jak tragickému dějovému vyústění směřuje (a které my nesmíme prozradit)?

V každém případě musíme říci, že jak otec, Zdzisław Beksiński (1929–2005), tak syn Tomasz Beksiński (1958–1999), jsou generacemi Poláků vnímáni jako postavy populární, vlastně i kultovní. Zdzisław Beksiński je známý jako malíř prostorových, jakoby „barokních“ obrazů s ponurou atmosférou, často s temným pozadím a prapodivnými figurami, kostrami, rozkládajícími se těly a nestvůrami. Tento jeho výtvarný jazyk, tak milovaný fanoušky fantasy, se však definitivně zformoval až na přelomu 60. a 70. let, předtím se autor věnoval například sochařství a polští kunsthistorici dnes možná nejvíce oceňují Beksińského fotografickou tvorbu z 50. a 60. let, které on sám nepřikládal nijak velkou váhu. Jako modelku často využíval svou manželku Zofii – známá je třeba fotografie Sadistův korzet z roku 1957, která představuje nahé ženské tělo, obrácené zády k objektivu a nepravidelně omotané provázky, tvořícími jakousi síť. Abychom načrtli obraz o malíři Beksińském v úplnosti, je třeba zmínit, že v rodném Sanoku pracoval i jako designér v továrně na autobusy, kterou založil jeho pradědeček…

Syn Tomasz Beksiński je zase spojený se světem moderní hudby různých stylů a filmovými hity. Už na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých měl přístup k písničkám ze západních hitparád a jako rozhlasový moderátor s nimi seznamoval polské posluchače – brzy se stal jednou z nejcharizmatičtějších rozhlasových osobností. Jako překladatel filmů je podepsán třeba pod bondovkami nebo tvorbou Monty Pythonu – filmy zprvu překládal naživo přímo do kinosálů nebo četl komentář na amatérsky pořizovaných videokazetách, později navázal spolupráci s oficiálními distributory nebo Polskou televizí.

A jaká je vzájemná relace filmových postav a jejich reálných předobrazů? Přátelé Tomasze Beksińského filmu Poslední rodina například vyčítají, že ukazuje převážně jeho „temnější“ stránku, se všemi psychickými problémy. Filmaři měli každopádně k dispozici i originální videonahrávky, které tak rád pořizoval Zdzisław Beksiński.

Jitka Rohanová, Polský kulturní institut