Česko-německé vztahy

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení silného soupeření Čechů s Němci. Ani jedna z obou stran si nebrala servítky. Němečtí nacionálové jen těžce přijímali skutečnost, že se slovanští obyvatelé Čech a Moravy stále důrazněji hlásí o svá práva jazyková, kulturní a politická a že jim v Češích vyrůstá konkurence i na poli hospodářském. Již 2. května 1848 napsaly augsburské noviny: „Připustit vznik slovanského státního života v Čechách by znamenalo vrazit otrávený meč do hrudi Německa. Uvolnit Čechy z německého státního spolku a přenechat je ruskému vlivu a panslavistické propagandě by se nerovnalo ničemu jinému než sebevraždě Německa. Češi nemají jinou volbu než být Němci anebo nebýt.“ Nerozpakovali se ani Češi. Předák českého studentského hnutí, užívající pseudonym V. Odraz, roku 1892 napsal: „Heslem naším na tu dobu musí býti společnost českou a německou odděliti, aby boj s naší strany nabyl opravdovějšího rázu. Nikdo nesmí tu pro sebe výjimku činiti, aby z kolegiálnosti nebo ze služebních ohledů nebo z příbuzenství zachovávali svornost s Němci.“

Podle zásady „svůj k svému“ měli Češi nakupovat jen české výrobky a čeští výrobci se neměli spojovat s německými firmami. Jak později říkal Egon Erwin Kisch, žádnému Němci ve snu nenapadlo vkročit do české Besedy a v německém kasinu se jaktěživ neukázal Čech. Obě národnosti měly vlastní koupaliště, botanické zahrady, kliniky, márnice i kavárny. Česká a německá univerzita nepěstovaly vzájemnou spolupráci. Jestliže v Národním divadle hostovalo třeba moskevské divadlo, německá kritika o tom nenapsala ani řádku a jako pěna byli čeští kritici v případě návštěvy vídeňské.

Jaké byly příčiny vyhrocení vzájemných vztahů?

Jaké byly příčiny vyhrocení vzájemných vztahů?

Z pořadu Historie.cs: Češi a Němci za 1. republiky

Přese všechny snahy zastávali Češi v Rakousku-Uhersku až do konce první světové války pozici druhořadého národa. I to je vedlo k nepřijetí nabídky císaře Karla na federalizaci říše a 28. října 1918 k nezávislosti na Rakousku. Hned 29. října 1918 se němečtí nacionalističtí poslanci sešli k poradě. Život ve státě Čechoslováků vnímali jako nepřijatelný, jejich snem bylo vytvoření velkého Německa. Dožadovali se proto práva na sebeurčení a žádali připojení k Rakouské republice. Tehdy poprvé zaznělo označení „Sudety“ pro čtyři oblasti nacházející se v pohraničí. Politická situace jim ale nenahrávala a jejich volání nebylo vyslyšeno. Když zástupce Národního výboru navštívil německý poslanec Rudolf Lodgman, řekl mu tehdy Antonín Švehla rázně: „Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci“. Jakmile vzájemné jednání zkrachovalo, obsadily do konce roku 1918 československé ozbrojené síly, za sporadického odporu místních obyvatel, celé území Čech a Moravy v historických hranicích, které byly s drobnými úpravami potvrzeny na mírové konferenci ve Versailles.

Chronologie

Dohra

Prvního říjnového dne překročily německé jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba hranice Československé republiky. Nejprve obsazovaly pošumavské oblasti. Jejich postupu nikdo nebránil. Do 10. října Němci obsadili zbývající tři územní pásma v Čechách i na severní a jižní Moravě. O pátém okupačním pásmu, územně nejrozsáhlejším, jednal už od 30. září v Berlíně mezinárodní výbor složený z vyslanců signatářských států mnichovské dohody a zástupce Československa, jímž byl berlínský vyslanec Vojtěch Mastný. Večer 4. října se ale Hitler vrátil ze Sudet a oznámil, že pro stanovení 5. pásma platí pouze německé hledisko. Hranice byla vedena tam, kde žilo nad 50 % obyvatel německé národnosti podle sčítání z roku 1910. Britové a Francouzi souhlasili. Československá vláda nenalezla jiné východisko než rozhodnutí přijmout. Situaci vystihl předseda sociálně demokratické strany Antonín Hampl: „Když jsme řekli A, musíme se připravit, že řekneme B a že budeme takto pokračovat v abecedě.“ Mezinárodní výbor byl odsouzen k roli pouhého statisty. Začátkem listopadu si Německo vymohlo připojení více než sta českých obcí na Jilemnicku, Českodubsku a na Chebsku. Jednalo se o nové, nedohodnuté 6. pásmo záboru.

Ustavení říšské župy Sudety přineslo pro sudetské Němce nepříjemné změny. Sudetoněmecká strana splynula s NSDAP a esesáčtí vyšetřovatelé měli spadeno na samotného Henleina kvůli jeho smíšenému česko-německému původu. Specifická vnitřní správa Sudet byla přebudována podle říšského vzoru a od října začaly platit říšské zákony. Němci z Říše se nezdráhali využívat nižších cen, vykupovali zboží, potraviny i domy a chovali se jako povýšenecká smetánka. Sudetští Němci již nepředstavovali utlačované soukmenovce, kterým je za každou cenu třeba pomoci v návratu do otčiny, ale získali nevalnou pověst chudých příbuzných s podivnými zvyky a nářečím. Region se propadl na periferii zájmu. Všechna rozhodnutí přicházela z vyšších míst a bez možnosti odvolání, podniky neměly šanci konkurovat technicky vyspělejším závodům v Říši, zemědělce nepříjemně překvapily povinné dodávky a striktní nařízení vydaná v Berlíně. Zlepšení podmínek přinesl až následující rok, kdy textilní továrny získaly zakázky od armády, velká část nezaměstnaných našla uplatnění v Říši nebo nahradila české státní zaměstnance.