Jak se žilo

Alkoholismus

Zatímco za první světové války produkce alkoholu na českém území značně klesla, neboť situace vyžadovala, aby byly suroviny k jeho výrobě používány pro uživení obyvatelstva, v letech poválečných začala být po „léku proti smutku“ zoufalá sháňka. V Československu se nacházelo 80 % lihovarů původního Rakouska-Uherska, a co se meziválečné spotřeby alkoholu týče, patřilo nám osmé místo na světě. Nejhorší situace panovala v méně rozvinutých dělnických regionech. Například na Ostravsku se údajně vypilo i dvacet litrů lihu na osobu za rok. Velké množství pálenky si lidé vyráběli podomácku sami, nezřídka docházelo k otravám. Stát se problém alkoholismu pokusil řešit zákonem z února 1922, který mimo jiné zakazoval prodej alkoholu osobám mladším šestnácti let, a na tanečních zábavách povolil jen pivo a víno. Protože se ale porušení nařízení trestalo pouze napomenutím, nebylo příliš dodržováno. Mladé republice navíc z výroby a prodeje alkoholu plynuly nemalé peníze.

Lihová aféra

Aféra z roku 1923 je spojená se jménem Karla Práška. Bývalý ministr zemědělství a toho času senátor Prášek byl totiž současně předsedou Družstva hospodářských lihovarů, tedy sdružení podnikatelů v lihovarnictví. Coby jeho šéf mohl nakládat s prostředky z dispozičního fondu, což také dělal. Vše nasvědčovalo tomu, že peníze používal k uplácení, a to i vysokých státních úředníků, aby neblokovali navýšení cen lihu. Vznikl skandál nebývalých rozměrů. List Přítomnost nazval aféru „nejošklivějším vředem, který během 5 let samostatnosti zohyzdil náš politický život“. Aféra se tehdy hodila předsedovi agrárníků Antonínu Švehlovi, neboť se tak mohl zbavit představitele velkostatkářského křídla ve straně, které se stavělo proti pozemkové reformě, již hodlal Švehla prosadit.

Výsledkem aféry bylo upozornění na nebezpečí plynoucí z kumulace politických funkcí s obchodními a úprava legislativy. V červnu roku 1924 přijalo Národní shromáždění zákon o inkompatibilitě, který stanovil, co je s funkcí člena Národního shromáždění neslučitelné. Paragraf osm zakazoval senátorům, aby byli součástí představenstva nebo správní rady výdělečných společností. Zákonu se posměšně přezdívalo „Lex Prášek“ a ústavní činitelé ho nezřídka porušovali. Karel Prášek byl vyloučen ze strany. Aby ho odpůrci donutili k rezignaci, obvinili ho z udavačství českých vlastenců rakouské policii. Po zveřejnění tajného dokumentu z vídeňského archivu, dokazujícího Práškovu vinu, začala ovšem mezi stranickými elitami panovat nervozita. Objevily se hlasy říkající, že „vídeňský archiv jest jakási skříňka Pandořina, z které se může rozlézati na svět mnoho zla a hadů, z nichž jeden již poněkud uštknul p. Práška.“


Jak se žilo