Jak se žilo

Česko-německé vztahy

Už od 19. století spolu národy v Českých zemích politicky i hospodářsky soupeřily, zejména Češi a Němci, kteří tvořili zhruba třetinu obyvatel. Před první světovou válkou usilovali Češi o zrovnoprávnění v rámci monarchie, Němci požadovali administrativní oddělení německy mluvících oblastí a zavedení němčiny jako státní řeči. Vyhověno nebylo ani jedné skupině, Češi nicméně dosáhli alespoň zrovnoprávnění českého jazyka s německým na úřadech a ve školství. Podle zásady „svůj k svému“ měli Češi nakupovat jen české výrobky a čeští výrobci se neměli spojovat s německými firmami. Jak říkal tehdy Egon Erwin Kisch, žádnému Němci ve snu nenapadlo vkročit do české Besedy a v německém kasinu se jaktěživ neukázal Čech. Obě národnosti měly vlastní koupaliště, botanické zahrady, kliniky, márnice i kavárny. Česká a německá univerzita nepěstovaly vzájemnou spolupráci. Jestliže v Národním divadle hostovalo třeba moskevské divadlo, německá kritika o tom nenapsala ani řádku a jako pěna byli čeští kritici v případě návštěvy vídeňské. Až do přijetí ústavy roku 1920 neexistovala na českém území žádná ochrana menšin.

Po vyhlášení Československé republiky, hned 29. října 1918, se němečtí nacionalističtí poslanci sešli k poradě. Život ve státě Čechoslováků vnímali jako nepřijatelný, jejich snem bylo vytvoření velkého Německa. Dožadovali se proto práva na sebeurčení a žádali připojení k Rakouské republice. Tehdy poprvé zaznělo označení „Sudety“ pro čtyři oblasti nacházející se v pohraničí. Politická situace jim ale nenahrávala a jejich volání nebylo vyslyšeno. Když zástupce Národního výboru navštívil německý poslanec Rudolf Lodgman, řekl mu tehdy Antonín Švehla rázně: „Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci.“ Jakmile vzájemné jednání zkrachovalo, obsadily do konce roku 1918 československé ozbrojené síly, za sporadického odporu místních obyvatel, celé území Čech a Moravy v historických hranicích, které byly s drobnými úpravami potvrzeny na mírové konferenci ve Versailles. Největší potyčka se odehrála u Mostu, zemřelo tam tehdy devět Čechů a jeden Němec, ale i tam byl nakonec odpor zlomen a na radnici zavlála československá vlajka.

Opozice sudetoněmeckých stran vůči Praze postupně slábla. Jednak kvůli hospodářské krizi sousedního Německa, nuceného platit po válce vysoké odškodné vítězným státům, a pak také díky ekonomickému rozkvětu českých zemí. V roce 1926 byli zástupci sudetoněmeckých stran přizváni do vlády a své zástupce tam měli až do roku 1938. Tuto křehkou alianci ale vážně narušila Velká hospodářská krize let třicátých, kdy se situace obrátila. Pohraniční oblasti Československa patřily k nejpostiženějším, nezaměstnanost tam tehdy byla v průměru dvakrát vyšší než ve zbytku republiky, zatímco progres Německa, daný především zbrojením, ale též autoritativním zásahem do ekonomiky budil dojem, že právě nacismus má recept, jak krizi řešit. Tíživá sociální situace byla zřejmě nejsilnějším motivem postupné radikalizace sudetoněmeckého obyvatelstva.


Jak se žilo