Rozhovor s režisérem Markem Najbrtem
S jakým očekáváním mají jít do kina fanoušci kultovního satirického seriálu Kancelář Blaník, jehož hlavní hrdina se objeví na filmovém plátně?
Stejně jako v případě seriálu mohou diváci očekávat zábavný a groteskní pohled na naši politiku. Prezident Blaník je komedií, filmem, který reflektuje naši společnost s nadhledem a nadsázkou. Diváci se setkají s Antonínem Blaníkem a jeho zaměstnanci Lenkou a Žížalou, které jsme tentokrát vyslali mimo jejich kancelář do skutečného světa české politiky.
Když jste se rozhodli rozvinout internetový seriál Kancelář Blaník v celovečerní film, bylo hned jasné, že budete točit události kolem prezidentské volby?
Nápad na delší tvar se objevil poměrně nedlouho po vzniku seriálu, ale teprve druhá přímá prezidentská volba nám dala opravdu silný impulz k tomu, abychom realizovali film. Je to pro nás příležitost k uzavření jedné etapy Tondova mediálního života.
Uvažovali jste alespoň na chvíli, že by se Marek Daniel přejmenoval na Tondu Blaníka a opravdu kandidoval?
To byl náš původní koncept. Docela dlouho a seriózně jsme to zvažovali, ale nakonec jsme se spolu s Markem Danielem rozhodli toto potenciálně velmi obtížné dobrodružství nepodstoupit. Zvolili jsme jiné řešení a zpětně vzato toho nelitujeme.
Když Tonda svou kandidaturu na prezidenta oznámil a ještě nebylo jasné, že jde o kampaň na film, podle reakcí veřejnosti se zdálo, že někteří lidé byli odhodláni Tondu volit. Jakou by měl podle vás reálnou šanci?
Vzhledem k počtu lidí, kteří sledovali seriál, bychom asi úplně bez šancí nebyli. Osobně si myslím, že bychom to zvládli, ale já osobně bych Tondu na Hradě vidět nechtěl. Je to totiž dost příšerná osoba a takových jsme tam měli už dost.
V jakém časovém režimu a v jaké podobě vzniká scénář k filmu, kdy je štáb závislý na aktuálním dění na politické scéně, do kterého nemůže zasáhnout?
Už v seriálu jsme se snažili reagovat co nejpružněji na aktuální společenské a politické události. Scénář filmu Prezident Blaník vznikal a rostl spolu s vývojem kampaně. Sledovali jsme aktivity kandidátů a snažili se s nimi dostat do kontaktu. Natáčení skončilo až v období mezi prvním a druhým kolem volby právě proto, abychom byli co nejaktuálnější.
Váš film musí byt logicky uváděn v rámci nějakého žánru, Prezident Blaník je tak komedie. Pokud byste však měl váš film v tomto ohledu rozebrat, čemu se žánrově ještě blíží?
Není to standardní forma. Komedie to je, protože se snažíme diváky i sebe pobavit, ale v našem filmu se objevují mimo jiné i dokumentární prvky, takže se jedná o multižánrový tvar. Což v mojí filmografii ostatně není nic neobvyklého.
První část filmu se zaobírá Tondovou kandidaturou na prezidenta, můžete divákům alespoň částečně prozradit, jaká je další zápletka filmu?
V první části filmu Antonín Blaník sám kandiduje na post prezidenta republiky. Jeho kandidatura se však zhroutí a Tonda musí vsadit na jiného kandidáta, aby s jeho pomocí uskutečnil svůj plán na největší obchod v dějinách českého lobbingu. Koho si má ale vybrat, když neví, kdo vyhraje?
Jak jste zvládli natočit konec a reflektovat v něm aktuálního vítěze prezidentské volby, když jméno nového prezidenta bylo známé v sobotu a ve čtvrtek hotový film vstoupí do kin po celé České republice?
První kolo volby jsme zvládli reflektovat ještě v rámci natáčení. Poslední dva natáčecí dny jsme totiž měli naplánované až po oznámení jeho výsledku. Během nich jsme natočili dva různé konce pro případ vítězství Jiřího Drahoše i Miloše Zemana. A oba jsme sestříhali, ozvučili a připravili k zařazení do filmu na poslední chvíli.
Během natáčení se Marek Daniel jako Tonda Blaník několikrát osobně setkal s prezidentskými kandidáty. Domlouvali jste se s nimi předem? Do jaké míry? A jak na váš filmový štáb jednotliví kandidáti reagovali?
Spíš než kandidátům jsme o sobě předem dávali vědět organizátorům akcí. Politici sami na Tondu reagovali až překvapivě vstřícně, ochotně s ním hráli naši hru. Miloš Zeman mu dokonce i zamával, ale v tomhle případě mám pocit, že si ho spíš s někým spletl.
Scéna, kdy Tonda navštíví jako prezidentský kandidát koncert Tomáše Kluse, vrcholí z Tondovy strany poměrně razantním způsobem. Jak se natáčejí takové scény? Byli jste předem se zpěvákem a lidmi na koncertě přesně domluvení? Nebyl z vás samotný zpěvák nakonec překvapený?
Tomáš Klus se celou záležitostí bavil. Myslím, že se mu líbilo narušit svou pověst konzistentního „pravdoláskaře“ a bojovníka za lepší svět. Nic pro něj nebyl problém, a navíc nám ve svém stylu složil a zazpíval bizarní písničku oslavující Tondu Blaníka – největší svini v dějinách ČR.
Ve filmu vystupuje jako bývalý partner asistentky Lenky předseda České pirátské strany Ivan Bartoš. Můžete vysvětlit, jak k tomu došlo a zda je v tom nějaký záměr?
Od začátku jsme věděli, že Lenka bude v našem příběhu řešit svého syna Milánka. Pak jsme při natáčení na Národní třídě potkali Ivana Bartoše, Halka Třešňáková zaimprovizovala, ztropila mu hysterickou scénu a zápletka byla na světě. A Ivan Bartoš si po pozdější domluvě s chutí zahrál sám sebe v další, tentokrát už domluvené situaci.
Pokud má někdo pochybnosti o existenci lumpenkavárny, váš film je s patřičnou dávkou nadsázky rozmetá. Jak a proč se vlastně Tondův tajemník Žížala s těmito lidmi „zapletl“?
Poučeni Ovčáčkem víme, že tzv. „pražská kavárna“ se neštítí ničeho, že jedná na základě objednávky EU a NATO a že je to vlastně mafiánská struktura. Tak jsme ji v tomhle duchu zobrazili, aby si naši občané konečně uvědomili, s kým mají tu čest. A chudák Žížala to odnesl, stal se její nevinnou obětí, v důsledku čehož nechtěně zmařil Blaníkovu prezidentskou kandidaturu.
A kde se vzal „duch Václava Havla“? Toho by člověk ve společnosti jednoho z největších českých lobbistů vážně nečekal…
Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, Blaník se během sametové revoluce setkal s Václavem Havlem a nakazil se jeho duchem. Plamínek později zhasl, z Tondy se stala cynická svině, ale vlivem okolností v našem příběhu jiskra opět zadoutná, posléze se rozhoří naplno a z Tondy aspoň na okamžik udělá lepšího člověka.
Vy jste se snad nikdy jako tvůrci seriálu Kancelář Blaník politicky nevymezovali, Tonda si nebral servítky napříč politickým spektrem… Byla to vaší snahou i při vzniku celovečerního filmu?
Vždycky jsme se snažili do seriálu nepromítat naše osobní politické preference a chtěli jsme to dodržet i ve filmu. Ani jeden z jeho dvou přichystaných konců proto nebyl žádným happyendem. Snažíme se dělat legraci ze všech bez ohledu na naše sympatie a antipatie.
Kdybyste se měl ohlédnout za tím, co jste se svým štábem v rámci tohoto filmu v uplynulých týdnech prožil, jak byste to shrnul a jak na tuto prezidentskou volbu budete nakonec vzpomínat?
Do filmu ani seriálu své preference nepromítáme, ale tady si dovolím být osobní. Pro mě to byl zápas o směřování naší společnosti pro nejbližší období. A ten zápas jsme z mého hlediska prozatím prohráli. V první přímé volbě byla část voličů úspěšně vystrašena návratem sudetských Němců do pohraničí, tentokrát se je podařilo vyděsit vidinou uprchlíků zaplavujících naši republiku. V obou případech to byl vychytralý a podlý tah, za který by se nemusel stydět ani Tonda Blaník…