Rozhovor s Karlem Rodenem

Je pravda, že nemáte rád novináře?

Jak které…

A rozhovory?

Rozhovory nemusím. Ale něco říct někdy musím, jako třeba teď.

Pojďme to zkusit. Odkud se ta neochota bere?

Nerad mluvím o sobě, a novináři se víc zajímají o můj soukromý život než o mou práci. Kromě toho bych se opakoval a to nerad dělám. Kolikrát můžete říkat pořád totéž?

Mně jste to ještě neřekl. Nevadí, omlouvám se předem, ale položím vám otázku, která pravděpodobně už padla tisíckrát.

Co se dá dělat.

Pocházíte z rodiny, ve které se herectví dědí. Vy a váš bratr Marian jste již třetí generací, která se této profesi věnuje.

Pátou. Herci byli můj otec, otec mého otce, čili můj dědeček a jeho prarodiče. Tuhle profesi vykonával také otec mé prababičky.

Úžasné. Tak teď jsou na řadě vaše děti.

Nevím, jestli bych jim zrovna tuhle profesi doporučil. Ale nevím, co se stane v jejich životě. Vím jen, že oni sami se nakonec rozhodnou, co budou chtít dělat.

Cítil jste, že jste byl k téhle práci předurčen?

Ne, ne, byla to jen shoda okolností. Měl jsem spoustu jiných nápadů, co podnikat v životě. Než jsem nastoupil do herecké školy, čtyři roky jsem studoval keramiku a myslel jsem si, že právě umělecká práce s hlínou bude mým povoláním.

A nakonec se ukázalo, že je jim herectví. Četla jsem, že taky nemáte rád kriminální příběhy.

Ne tak docela. V poslední době se jich objevila spousta, ale jen málo z nich je opravdu dobrých, se zajímavými hrdiny a inteligentní zápletkou. Mám rád zajímavé a dobře napsané příběhy. Pro mě není důležitý filmový žánr, ale hlavně scénář.

Tím pádem se vám zřejmě "Princip slasti" líbil.

Ano, rozhodl jsem se hrát v tomto seriálu, protože to byl dobrý příběh se zajímavými hrdiny. Svou roli v tom sehrálo i to, že jsem mohl hrát značnou část scén v angličtině, že jde o mezinárodní projekt. A Dariuszovi Jabłońskému jsem důvěřoval, i když jsme se předtím neznali. Je to sympatický člověk, umí a chce naslouchat, mluví s herci, diskutuje, přijímá jejich argumenty. A kromě toho to, co dělá, dělá se zápalem. Nenatáčel “Princip slasti” jako nějakou průměrnou seriálovou produkci, ale jako skutečný film.

Nebyl jste spokojený s výukou herectví v České republice, když jste se rozhodl ho studovat v Anglii?

Chtěl jsem zkusit něco jiného. Kromě toho, jsem si chtěl zlepšit angličtinu. V Londýně jsem se neživil hraním, ale dělal jsem potisky na trička. A to mi stačilo, abych si mohl platit taky herecké kurzy. Bylo to poučné.

A byla to také investice do budoucna. Pak jste pracoval v mnoha zahraničních filmových produkcích…

Ano, v některých jsem hrál…

Vidíte stále rozdíly mezi úrovní herectví na západě, v Hollywoodu a v té naší části Evropy?

Vlastně ne. Je to otázka peněz, rozdíly lze vidět pouze ve velikosti rozpočtu, nikoliv v dovednostech lidí, kteří tam nebo tady dělají filmy.