Zdenka Procházková – Česká herečka na vídeňském jevišti

Svůj věk herečka Zdenka Procházková netají, přizná že je ročník 1926 a pak nechá ostatní žasnout, jak je rychlá, energická a co toho zvládne. Klidně si sedne do auta a vyrazí směr Rakousko nebo Německo, kde léta jako herečka působila a dodnes tady dostává pracovní příležitosti. Vlastně jenom tam, a prábvě to byl důvod proč kývla režisérce Simoně Oktábcové na natočenení tohoto pořadu.

Klikněte pro větší obrázekVyrostla v uměleckém prostředí, její maminka byla vynikající klavíristka, i když svět o tom nevěděl, protože kvůli své plaché povaze hrála, i když byla absolventkou konzervatoře, jenom tehdy, když byla sama doma. Ale její jediná dcera si maminčino koncertování vždycky vyslechla za dveřmi. Přišla ze školy, posadila se za dveře, aby maminku nerušila a čekala, až dohraje. Nicméně, i ji rodiče na klavír přihlásili, vedle toho také chodila na balet. Když začala studovat reálné gymnázium na Lobkowiczově náměstí, už věděla, že se chce stát herečkou. A tak odtud přešla na Státní konzervatoř, kde byl jedním z jejích profesorů už tehdy slavný Karel Höger, o sedmnáct let starší.

Nebyla to láska na první pohled. Dokonce se jí zpočátku vůbec nelíbil a ani jeho herectví jí příliš neimponovalo, ale pak je režisér Bořivoj Zeman obsadil v roce 1946 do hlavní role ve svém filmu Mrtvý mezi živými a byla z toho láska a posléze manželství. Tehdy byla ještě studentkou konzervatoře, a když dostala nabídku, aby hrála, opět spolu s Karlem Högerem, ve filmu Jiřího Krejčíka Týden v tichém domě, musela pražskou konzervatoř opustit, protože tehdejší vedení uměleckou aktivitu studentů nerado vidělo. Dostudovala v Brně, kde měli pedagogové na hraní studentů názor zcela opačný, a tak vedle studia hrála ve Svobodném divadle.

Mezitím školu dokončila, dostávala jednu filmovou příležitost za druhou, vedle toho absolvovala divadelní turné po Slovensku s Jiřím Dohnalem a poté nastoupila do angažmá v divadle v Opavě. Pak se vrátila do Prahy, kde hrála v Divadle státního filmu, dnešním ABC, a po něm už přišla Městská divadla pražská, kde setrvala sedmnáct let a dostala tam krásné role. Vedle toho hostovala v Národním divadle.

V té době přišlo kolem dvaceti krásných filmových příležitostí, například Návratu Martina Friče, Daleké cestě Alfréda Radoka, Písničce za groš Rudolfa Myzeta, v Mladých letech mého života Václava Kršky, ve filmu Nezlob, Kristino! Vladimíra Čecha, Třicet jedna ve stínu Jiřího Weisse, ve Ztracené tváři Pavla Hobla či ve filmu ...a pátý jezdec je Strach Zbyňka Brynycha...

Klikněte pro větší obrázekJelikož vyrůstala ve dvojjazyčné rodině a ovládala od dětství perfektně němčinu, dostávala i moderátorské příležitosti, řečeno dnešním jazykem. Stala se konferenciérkou Laterny Magiky na výstavě Expo 58 v Bruselu, kde česká expozice vzbudila senzaci. Po návratu skvěle rozjetá kariéra pokračovala, úspěšné bylo divadelní představení hry Drahý lhář J. Kilta, ve které vystupovala společně s Karlem Högerem, v té době byl jejím manželem. Tuhle hru spolu hráli až do Högerovy nečekané smrti, i když mezitím už jejich manželství skončilo. On se totiž zamiloval zase někde jinde, ale ona se dokázala nad osobní křivdu povznést a hlavně díky tomu mohli spolu dál vystupovat.

Ostatně ani ona dlouho sama nezůstala. Jejím druhým manželem se stal rakouský občan Erich Hartman, a tím začala její dlouhá rakouská a německá umělecká kapitola. Hrála ve vídeňském Burgtheatru, ale i na dalších německých a rakouských scénách a režiséři i kolegové na ni přestali s nabídkami myslet. Naopak si říkali, jaké má štěstí, že může hrát „venku“. Tehdy právě tohle bylo pro mnoho lidí velkým, leč těžko splnitelným snem. Ale ona by naopak hrozně ráda hrála doma. Ostatně, nikdy nebyla emigrantkou, v zahraničí pracovala pod křídly Pragokoncertu, takže stát od ní měl dlouholetý ne zanedbatelný devizový přísun. Nechtěla se od domova odtrhnout, jednak to tady pořád má ráda, a pak nechtěla jako jediná dcera opustit své rodiče, o které se léta vzorně starala, její maminka se díky tomu dožila pětadevadesáti let.

Dneska bydlí sama v útulném bytě na pražských Vinohradech, v místě, kde prožila dětství a mládí a zná to tam nazpaměť. Pořád ještě pracuje, jezdí pravidelně hrát na vídeňská jeviště, napsala dvě knížky, v Lyře Pragensis uvedla svou hru Drahý Diego, kterou si sama upravila a zrežírovala, a pořád doufá, že se ještě postaví na ta česká „prkna, která znamenají svět...“ Není lehkým osudem být slavná a žádaná herečka víc v cizí zemi, než v té své...

Text: (f), foto: Jaroslav Jirásek
Převzato z časopisu ČT+