Film inspirovaný setkáním s režisérem Vláčilem a jeho filmy. Hraje J. Kodet. Kamera J. Kačer a D. Marek. Scénář a režie T. Hejtmánek

V letech 1997 a 1998 vznikly zvukové záznamy rozhovorů Tomáše Hejtmánka s režisérem Vláčilem, který začátkem roku 1999 zemřel. Zamýšlená koncepce dokumentárního filmu ztratila opodstatnění, téma setkání s režisérem Vláčilem se proměnilo. Natáčení filmu se rozeběhlo na konci roku 1999, těsně před vyklizením Vláčilova bytu. V následujícím období se točilo na místech realizace Vláčilových filmů, především na Šumavě, v Lánské oboře a na Baltu. V této fázi byl film realizován s představiteli rolí Vláčilových filmů Markéta Lazarová, Údolí včel a Adelheid. Na podzim roku 2001 napsali Tomáš Hejtmánek a Jiří Soukup scénář hraného filmu (na zákládě zvukových záznamů rozhovorů s Františkem Vláčilem). Scénář byl natočen v ateliéru, na jaře roku 2002.

Scénář a skladba filmu: Tomáš Hejtmánek, Jiří Soukup

Kamera reál: Jaromír Kačer

Kamera ateliér: Diviš Marek

Hudba: Martin Smolka

Zvuk: Jan Čeněk

Dramaturgie: Jiří Soukup

Režie: Tomáš Hejmánek

Producent: Tomáš Hejtmánek

Koproducenti: Bionaut – Vratislav Šlajer

Česká televize – Ondřej Šrámek, Petr Nezval

Titul: Katalog MFDF Jihlava

Datum vydání: 23.10.2003

Autor: Petr Kubica – lze citovat

Filmová esej inspirovaná důvěrným vztahem Tomáše Hejtmánka k legendě české kinematografie, režiséru Františku Vláčilovi. Původním autorovým záměrem bylo zachytit setkání, vydat se na cestu po místech filmů, vyvolat paměť lidí, kteří s Vláčilem spolupracovali. Základem měl být rozsáhlý rozhovor s režisérem. Vláčilova smrt ale představu posunula k novému tvaru: zůstalo slovo, zápis rozhovorů a původní dílo. Portrét se musel cele proměnit a zároveň si zachovat stejný druh pohybu, jeho vnitřní strukturu a vzájemnou závislost. Výsledný film je průnikem mezi reminiscencí, hraným filmem a dokumentem, několikanásobnou citací k poctě myšlení, cítění a tvorby. Herec Jiří Kodet hraje režiséra Vláčila, respektive jím je v nepřetržitosti zápisu, jedinou jemnou odchylkou je jiná tvář, nikoli jiný jazyk. Vláčilovou filmovou řečí pak hovoří celý Hejtmánkův film. Pocta je nápodobou, dokonalým spletením původních obrazů s díly Vláčilových děl – nikoli tedy biografie či portrét, ale autobiografie v rozhovoru, pokračování původní zpovědi. Originalita filmu tkví v pokusu o tento přenos, v zásadním překročení rámce pouhého portrétu jako životopisné poznámky. Cílem filmu není dozvědět se, naopak divák již musí vědět, musí vstupovat do filmu se znalostí Vláčilova díla, vrstev obrazů a zvukových šlépějí, měl by se orientovat v režisérových osudech (to aby mohl projít textem filmu posílen, vědom si přítomnosti určitých prvků, míry a způsobu jejich využití, jak se spojují s ostatními, které je vtahují i omezují, a jaké jedinečné rysy daný styl z tohoto dědictví čerpá). Druhou možností vidění je naprosté oproštění se od fenoménu Františka Vláčila, oddělení matérie od pohybu, smyslu od konkrétního hlasu. Obrátit se, dokonale se odtáhnout od těla života a těla díla, vzdálit se autonomii a vnímat hraniční film jako původní celistvost, jako zpověď umělce na konci života a zároveň jako rozhovor učitele a žáka, odehrávající se v poli obrazů. I to je pokračování, uskutečnění plnosti výrazu druhého.

– Slovo, zápis, scénář: jak vystavět svůj text, který je náhle cizím, tak, aby dodal orientaci vlastního myšlení všechnu žádoucí sílu přesvědčivosti – vnitřní, vědomé i nevědomé motivace mohou být jaké chtějí, ale režírovaný dialog je určitou objektivní skutečností, jeho účinky jsou pak objektivními účinky, tedy jak dostát vnitřní pravdě a zároveň popsat osamocenost, která k ní vede, jak zachovat řeč, jež je v souladu se samou povahou toho, co člověk dělá a zároveň se neztratit v čistém vězení vlastní subjektivity, dezorientujícího solipismu – dokumentární film jako literární snění, které má písemnou podobu a řád hraného filmu, možná dokument, který vědomě přesahuje obojí, ale přesto se snaží dostát pravým obrazům. Těm, které vyvstávají v nás samých.

Napište nám