Dokumentární portrét Elišky Krásnohorské, překladatelky, spisovatelky a libretistky Smetanových oper, od jejíhož narození uplyne v těchto dnech 170 let (2004). Scénář I. Ruml. Kamera V. Křepelka. Režie V. Drha

Eliška Krásnohorská (*18. 11. 1847 – †26. 11. 1926), jejíž výročí narození si v těchto dnech připomínáme, je dnes v širším povědomí zapsána především jako libretistka Smetanových oper. To ale šíři jejího záběru hodně zužuje. Byla především velmi vzdělanou ženou, která to ve své době vůbec neměla lehké. Vysloužila si od české kulturní veřejnosti řadu hanlivých přezdívek a při setkání na ulici na ni občas někdo i vyplázl jazyk. Krásnohorská patří ke generaci, které se v krátké době podařilo uvést českou kulturu do evropského kontextu. Přeložila stěžejní díla světových romantiků – Byrona, Mickiewicze a Puškina, její překlad Bizetovy Carmen se hrál donedávna a máme ho stále v uších.

Neméně podstatné jsou však její aktivity za zrovnoprávnění žen v české společnosti, mezi něž patřilo i prosazování vzdělanosti žen, jež vyvrcholilo založením prvního dívčího gymnázia Minerva v roce 1890. Vedle drobných próz a libret najdeme v jejím literárním díle paměti a také dívčí romány, které poskytovaly čtenářkám obraz sebevědomé ženy. Především její třídílný román Svéhlavička patřil k oblíbené četbě našich babiček a maminek.

Osud této statečné ženy je v mnohém příznačný pro to, jak se v Čechách chováme k lidem, kteří vědí, co chtějí, a něco dovedou. Méně úcty, více zapomnění. Eliška Krásnohorská však nezahořkla, až do posledních chvil neodložila pero z ruky a se svým nejednoduchým údělem se, jak stojí v jejích pamětech, vždy plně ztotožňovala.

Napište nám