Rozhovor s autorkou Zorou Cejnkovou

Klikněte pro větší obrázek

Proč se dokument jmenuje Kuba INKOGNITO?
Je to proto, že vznikal tajně. Původně to nebylo naším úmyslem, ale kubánské ministerstvo vnitra mě i štáb označilo za "nepřátele Kuby" a natáčení oficiálně zakázalo. A to přesto, že jsem s Kubou neměla nikdy nic společného a nepřítelem Kuby opravdu nejsem... Vyměnili jsme tedy velkou DVCAM kameru za dvě malé, jakoby turistické, a nasedli do letadla směr Varadero.

Neměla jste při natáčení strach?
Tak trochu jsem čekala, že nás chytí hned po přistání na letišti, protože jsme přiletěli letadlem, o kterém předem Kubánci věděli. Ale s turistickým vízem jsme prošli bez problémů. Náš pečlivě naplánovaný program byl také zrušen, takže jsme byli nuceni vrhnout se do kubánské reality zcela na vlastní pěst. Okamžitě si mi vrátily reflexy, které jsem si vybudovala ještě před rokem 89 u nás. To znamená, že jsme se snažili na sebe neupozorňovat. Hráli jsme divadýlko a předstírali, že jsme parta turistů. Koupili jsme si trička s Che Guevarou. Pohybovali jsme se téměř konspiračně, tedy ve dvojicích a natáčeli jaksi mimochodem. Natočený materiál jsem nosila stále s sebou v batohu, i na snídani v hotelu, protože jsem předpokládala, že si nedovolí mi kazety sebrat násilím před mnoha svědky z celého světa. No a když na nás konečně přišli, to bylo asi tři dny před naším odletem, byla už většina natočeného materiálu přesunuta do bezpečí. Jak se kazety dostaly do Prahy, to si nechám, s vaším dovolením, pro sebe.

Na jakou situaci v dokumentu byste diváka upozornila?
Díky neoficiálnímu natáčení jsme tam zažili okamžiky, které umí zrežírovat jen sám život. Kuba je plná amerických aut z 40. a 50. let, které Kubánci dokážou udržet v chodu. A tak jsem chtěla natočit jízdu takovým autem ulicemi Havany. Na první pohled to vypadalo jako banální záležitost. Jenže to jsme nevěděli, že Kubánci mají přísný zákaz vozit těmito auty cizince. Dokonce jim za to hrozí vězení. Ať jsme se snažili sebevíc, nikdo nás nevzal. Až později mimo Havanu jsme uspěli a jeden černý taxikář nám také poskytl rozhovor. Ovšemže jsme mu neřekli, že jsme filmaři. Vetřeli jsme se do jeho přízně tvrzením, že jsme "přátelé motorismu..." Stejně tak bylo dost komplikované natočit i další rozhovory. Kubánci se mají na pozoru před úřady, ale navíc jsme s sebou neměli slíbeného tlumočníka, takže většina rozhovorů byla natočena s pomocí česko-španělské konverzace z roku 1964. Postupně jsme byli "přátelé architektury", přátelé "kubánské hudby", "přátelé potápění" a tak dále.

Jak jste se cítila na Kubě?
Kuba je fascinující země. Je to Karibik, klasická turistická destinace, kterou Češi teprve začínají objevovat. Jezdí tam ohromné množství Kanaďanů, Španělů, Italů, Francouzů atd. atd. Pro vnímavé cestovatele z bývalé východní Evropy tato země skrývá ještě druhou, řekla bych dramatičtější rovinu. Kuba nám připomíná, v čem jsme žili před rokem 1989. Velmi rychle si tam uvědomíte, jak rychle jsme zapomněli. Na všudypřítomný strach, že někde řekneme něco, co uslyší někdo, kdo to někde nahlásí. Na nedostatek základních potřeb, na nemožnost cestovat nebo se zapojit do politiky dle svého přesvědčení. Ale to není všechno. Vnímavý cestovatel, jakmile se rozkouká, se začne ptát dál. Je pravda, že Kubáncům jejich systém závidí desítky milionů lidí z celé jižní Ameriky? A zjistí, že skutečnost jako vždy není černobílá. Kuba inkognito má za cíl vystihnout esprit a atmosféru té země. To dobré i zlé.

Čím se liší od jiných dokumentů věnovaných Kubě?
Stoprocentně jsme byli jediní, kdo točil v Havaně na 1. máje. V průvodu, mezi lidmi!

Doporučujete návštěvu Kuby?
Já si myslím, že Kubu je třeba podporovat. Už jen svojí přítomností cizinci Kubáncům pomáhají vydělat více peněz a místní také díky kontaktům s turisty zjistí, jak se žije mimo ostrov. Už to samo o sobě je důležité.