Hrdinka toužící po lásce a osud, který nepřeje romantickým snům. Finská lakonická tragédie antických rozměrů.

V osmdesátých letech se ve Finsku často mluvilo o tom, že problémem finského filmu je nedostatek dobrých námětů. Kaurismäkiho tehdy napadlo, že podkladem pro dobrý námět se může stát například obyčejná sirka: Kde se vyrábějí sirky? - Nejspíš v nějaké továrně. - A kdo je tam vyrábí? - Snad nějaké děvče. - A kam jde děvče po práci? - Možná domů. - Co na něj doma čeká? - Možná úchylný otec. Rozvinutím tohoto elementárního dějového řetězce vzniká na konci drama téměř antických rozměrů. Snímek obsahuje, i na Kaurismäkiho tvorbu, mimořádně málo replik, první zazní až po devíti minutách filmu: „Jedno malé pivo.“

Filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (nar. 1957) je spolu se svým bratrem Mikou nejznámějším finským filmovým režisérem. Přízeň diváků si získal především parodiemi na „nejhorší rokenrolovou kapelu světa“, Leningradské kovboje. Jedinečný je svými portréty helsinské periferie, která je plná nedbalých, melancholických, ale hrdých rytířů pevných zásad. Ve svých snímcích vytváří vlastní obraz Finska, tak zvanou Akilandii, v níž se mísí reálná situace země s ideální představou lidské solidarity a pospolitosti. Pro jeho snímky se periferie stává centrem a namísto slov si vystačí s trefnými hláškami, z nichž čiší smysl pro lakonický humor.

Napište nám