S pokorou vypráví Otomar Krejča o životě i o divadle, s pokorou vypráví Radim Procházka o životě Otomara Krejči. Film se slovem i obrazem dotýká významných okamžiků nejen v životě Krejčově, ale i na divadle. Vypráví o životě ve století minulém a v přímé návaznosti i o století tomto. Procházka se snaží konfrontovat Krejču s jeho vstupem do KSČ, složitostí doby a Krejča není tentokrát přesvědčivý, Procházka se ptá i na StB, estébáci na něj vedli svazek, chce slyšet a vědět. Mluvit a přesto neříci, verši Josefa Topola odpovídá dávno předem Krejča na dotazy StB. S Krejčou navštívíme několik současných představení. Styl dnešních studentů DAMU zapadá do hysterické doby, jejich herectví je jejím výrazem i odrazem, jen Krejča už jaksi do této doby nepatří, patřit nechce a konec konců ani nemůže, studenti moc nevědí, o čem Krejča hovoří. Hra Barbíny z Divadla Na zábradlí je možná kabaretem nebo prý divadelním představením a Krejča není spokojený, nechápe obsah, protože to obsah nemá a ani nechce mít. Divadlo je bezprostřední setkání, dotknutí, veliký rozdíl oproti filmové iluzi a správně Krejča říká, aniž by iluzivnost filmovou pojmenoval, že divadlo je ta poslední příležitost k setkání. Procházkův film je příležitost dotknout se Krejčových myšlenek.
