Režisér Jiří Fedurco: Se štábem jsme byli s hasiči ve sprchách i v posteli

Jak se Vám podařilo přesvědčit hasiče, aby Vás pustili s kamerou mezi sebe?

Na začátku projektu bylo důležité získat požehnání od vedení Hasičského záchranného sboru v Liberci. Potom nás čekal daleko obtížnější úkol - postavit se postupně před všechny směny A, B, C a přesvědčit těch šedesát chlapů, aby do toho šli s námi, aby nás vzali do party a aby jim nevadilo, že jim budeme jeden rok neustále v patách. Od půlky natáčení jeden z našich hrdinů Honza Semerádt pokaždé, když nás uviděl na stanici, z legrace křičel: „Utíkejte, lovci duší jsou tady!“

Proč jste se zaměřili zrovna na libereckou požární stanici?

Liberecká stanice byla jasná už od začátku, neboť žiju nedaleko Liberce a mohl jsem držet v pohotovosti malou kameru a být připraven na výjezd. Druhá věc je, že mám rád hory.

Jaké výzvy pro režiséra přináší natáčení v tak neobvyklých a nebezpečných situacích?

Hlavním problémem na začátku natáčení bylo to, že jakmile se spustil poplach, hasiči vystartovali a okamžitě zmizeli z dohledu. Vůbec jsme je potom nezvládali dohonit. Hasiči jsou zkrátka hodně rychlí! Ale i to jsme během projektu vyřešili a divák o nic nepřijde.

Jak fungoval televizní štáb s hasiči přímo na stanici?

O hasičích se říká, že spolu na stanici a při zásazích prožijí jednu třetinu života. Slouží totiž čtyřiadvacetihodinové služby a pak mají dva dny volno. Natáčeli jsme s nimi prakticky všechno: ranní nástupy, kontroly techniky, snídaně, obědy, večeře. Byli jsme s nimi ve sprchách i v postelích. Zažili jsme s nimi desítky různých cvičení a zásahů.

Jakou nejvíce vyhrocenou situaci jste měli šanci v dokumentu natočit?

O vyhrocené situace nebyla nouze. Hasiči vystřihávali tři ženy z úplně zmuchlaného auta. Zachraňovali srnku uvízlou v plotě a štěně, které se propadlo a zmizelo pod ledem. Zažili jsme několik požárů budov a následná dohašování. Nebezpečná byla i podzimní vichřice, kdy v lese praskaly stromy a padaly jak sirky. Zažili jsme ale i spoustu zbytečných výjezdů a planých poplachů.

Natáčel jste už i v prostředí jiných bezpečnostních a záchranných složek, jak byste to srovnal s hasiči?

Oproti natáčení v ženských věznicích, kde jsme byli pod neustálým přísným dohledem, bylo natáčení u hasičů daleko volnější, ale museli jsme ctít jeden zákon: velitel zásahu je i náš velitel. Co řekl velitel, to platilo! To nešlo obejít. Jinak bychom to asi ve zdraví nepřežili.

Jak jste vybírali hlavní účinkující dokumentu?

Naše hrdiny jsme vybírali tak, aby si nebyli podobní, aby zastupovali různé specializace (lezec, chemik, velitel čety, nováček, tisková mluvčí, operátorka), aby byli charismatičtí a aby prožívali během seriálu svůj příběh. Dojde i na svatbu.

Na co byste ke sledování Hasičů nalákal diváky?

Díky tomuto seriálu má divák jedinečnou možnost nahlédnout pod pokličku hasičského života. Prožije mimo jiné i příběh úplného nováčka od jeho tvrdého výcviku, přes hasičský slib, až po jeho první opravdový zásah. Ale hlavně bude svědkem desítek napínavých výjezdů v podstatě v přímém přenosu.