HISTORIE

Výstavní Tatra

18. 7. 2009
Dnes se vypravíme za člověkem, který svůj život nerozlučně spojil s automobily značky Tatra. A samozřejmě, že se jednou z Tatrovek také projedeme.

Výstavní Tatra Asi není nutné tohle auto představovat, neboť Tatru 111 pozná snad každý. Ne každý ale ví, že její výroba začala už za války, v roce 1942. A jak jinak, než pro vojenské účely. Protože to byl opravdu povedený automobil, vyráběl se i po válce, až do roku 1962.

Naše Tatra, v provedení třístranný sklápěč, pochází z roku 1957 a je mimořádně výstavním kouskem.

A kde se vlastně takovéto auto dá sehnat, to nám prozradí její majitel, pan Jiří Hlach.
Konkrétně tuhle Tatru jsem získal od dobře známého pana Lopraise, který mi dal na ní typ. Tatru jsem koupil v Liberci v žalostném stavu. Nemohla dojet ani domů. Protože jsme věděli, že máme poměrně zajímavé auto, tak jsme ho začali renovovat. Kompletní renovace trvala asi rok a půl.

No vida, rok a půl práce a Tatra je na světě. A moc jí to sluší. Ale proč je bílo- červená?
Předpoklad byl, že Tatra bude jezdit jen po výstavách a nebo bude vystavená. Z toho důvodu jsme jí udělali v barvě, jako bylo lakované to samé auto na výstavě v Bruselu Expo 58.

Základem Tatry je centrální nosná roura, která byla a je charakteristickým znakem nákladních Tatrovek vůbec. Umožňuje totiž velkou křížitelnost náprav a je velmi odolná vůči zkrutu, což jsou vlastnosti, které jsou pro provoz v těžkém terénu nezbytné. Na nosné rouře jsou uchyceny rozvodovky jednotlivých náprav. Na předku je připevněna redukční skříň a nad ní samotná převodovka s motorem. Ten z objemu 15 litrů poskytuje výkon 180 koní, který se přenáší na kola zadních náprav. V případě potřeby je možné připojit i nápravu přední a díky uzávěrkám všech diferenciálů tak lze zdolat i náročné terénní podmínky.

V kabině najdeme jen to nejnutnější. Kromě volantu má řidič k dispozici malou přístrojovou desku s několika budíky, spínači a kontrolkami a také změť řadících pák, ovládajících jednotlivá převodová soustrojí, diferenciály a ruční brzdu. Ta působí na brzdový buben, umístěný na konci rámu, který se během jízdy otáčí.

Tatra byla konstruována jako přísně účelový stroj a tak o nějakém jízdním komfortu lze těžko mluvit. Do kabiny proniká ničím netlumený hluk motoru a prázdná Tatra poskakuje i na těch nejmenších výmolech. Zároveň je ale cítit její síla, jako by sama žadonila o nějakou tu tunu nákladu. Těch tun smí být oficiálně jen deset, ale ve skutečnosti prý uveze daleko více.

Není tedy divu, že si získala oblibu v mnoha státech světa. A to dokonce takovou, že jí na Sibiři postavili vlastní pomník.

A jestliže jsme na začátku řekli, že pan Hlach spojil svůj život s Tatrovkami, zkuste hádat, kolik jich doma má. Netušíte? Tak si to poslechněte přímo od něj, protože nám byste nemuseli věřit.

Abych řekl pravdu, tak já to ani přesně nevím. Ale asi šedesát nebo šedesát pět. Tak nějak se to pohybuje.

Autor: Jan Černý