Jako romský historik i teoretik a zároveň dlouholetý vládní poradce pro otázky menšin se díváte na tuto problematiku dost realisticky. Čím to je, že stále tolik Romů (a zdaleka se nejedná jen o Romy v České republice, ale všude v západní i východní Evropě) se nedokáže v současné realitě orientovat, začlenit se do většinové společnosti, akceptovat její pravidla a zůstává závislých na státních institucích a dotacích? A tím vznikají stále nové třecí plochy mezi romskou a neromskou komunitou…
Když se na to podíváte z historického hlediska, o Romy se stále někdo staral. Ať už pozitivně, nebo negativně. Teď, po patnácti letech svobody, by si mohli dělat svoji politiku, ale oni to neumí. Neumí se v téhle realitě pohybovat. Kromě toho nahlížejí většinovou společnost dost paušálně, a to není fér. Ne každý je rasista, ne všichni jsou proti Romům.
Sám máte tři děti a prožíval jste s nimi podobný příběh jako s filmovou dcerou Marií. Když vám dcera přivedla „bílého“ Španěla, spolužáka z vysoké školy, že s ním bude žít a odjede do Španělska, jak jste to přijal?
Moje dcera žije se svým partnerem dodnes, bydlí na jihu Španělska a podnikají. Ale nejenom dcera, i nejmladší syn si našel neromskou partnerku. Především jsem mu řekl, aby si uvědomil, že je jiná než on. Byla vychovaná v odlišné kultuře, má jiné rodinné zázemí, temperament a jiné nepsané zákony ovlivňují její život. Stejně neposlechl.
A naplnily se vaše obavy?
Bohužel ano, po šesti letech se rozvedli. Něco takového jako rozvody u Romů v minulosti neexistovalo. Nebo neexistovalo, aby tolik romských dětí bylo v dětských domovech. Nejen proto, že by Romové měly děti tak rádi, jak se traduje v romském „folklóru“, ale protože je děti ve stáří živily. Postupně se ale tradice a rodinné vazby ničily a mladí Romové začali z většinové společnosti přebírat všechny negativní věci: alkohol, prostituci, drogy… Já jsem se o tohle téma zajímal přes čtyřicet let, dělal jsem výzkumy v celé republice. Problém je hlavně v rozpadu tradiční romské rodiny – jakéhosi „velkorodu“ od prarodičů k vnukům – což zavinilo, že mladí Romové nemají žádné zábrany před ničím, dělají si, co chtějí. Má to své složité příčiny a souvislosti, ale bohužel se nikde nemůžete dozvědět o téhle problematice něco víc, protože odborné literatury je velice málo.
Nevadí vám, že je váš filmový syn Tibor líčený až trochu schematicky jako takový primitivní násilnický grázlík, který je jednou nohou v kriminále?
Nevadí, protože ve většině rodin se najde nějaká černá ovce. Ono by to bylo asi moc podezřelé, kdyby ta rodinka byla stoprocentně dokonalá. Táta váženej občan, maminka báječná hospodyně, dcera zdravotní sestra.
Spolupracoval jste s mnoha českými režiséry – Jiřím Svobodou, Dušanem Kleinem, Jaromilem Jirešem, Karlem Kachyňou, Hynkem Bočanem… Jak byste do této sestavy zařadil Dana Wlodarczyka?
Pan Wlodarczyk je zvláštní typ člověka, který z vás dostane do mrtě, co chce. Je skvělý psycholog. Nenadává, nekřičí, ale takovým trpělivým nátlakem vás donutí vydat ze sebe maximum.
Když jste četl scénář, měl jste dojem, že je pravdivý, nebo že jde jen o jakousi „z prstu vycucanou“ historku na aktuální téma?
Měl jsem jen výhrady k dílčím pasážím. Na těch jsme se dohadovali, protože jsem tvrdil, že by se u Romů některé věci nemohly stát.