Chat

host

Standa Havlíček

Lékaři bez hranic – Život na misi

Záznam chatu z pondělí 2. prosince

ANTI: „Jaké jsou přednosti a jaké jsou rezervy Lékařů bez hranic?“

Standa Havlíček: „Lékaři bez hranic jsou jednou z největších humanitárních organizací. Za 48 let se účastili odstraňování následků mnoha přírodních katastrof nebo humanitárních krizí. Za celou tu dobu si vybudovali jméno a uznání. Jsou respektovanou organizací a za svou práci získali Nobelovu cenu za mír. Je to právě jméno a prestiž, které zavazuje. To jsou obecné přednosti. Pro mě osobně je tou největší devizou přinášení svědectví. Je to důvod proč byli založeni. U založení totiž nebyli pouze lékaři, ale také novináři. A obzvlášť dnes, kdy jsou zprávy ze světa šířeny množstvím kanálů různě vlastněnými a ovlivňovanými, je obzvlášť cenný pohled a svědectví důvěryhodných lidí, z respektované orgnizace přímo z místa dění. A rezervy? Pořád existují, pořád je co zlepšovat. A díky podpoře dárců se nám naše práce daří a daří se jí i zlepšovat. Daří se nám zvyšovat dostupnost k léčbě těch nejpotřebnějších. Lékaři bez hranic působí v 71 zemích na světě, to znamená, že v každé třetí zemi. A mně se se nejvíc líbí a často se mi vybavuje jedno naše prohlášení k tomu, že i když se svět a život v něm neustále zlepšuje, je třeba mu v tom pomáhat: "Nevíme kdy, nevíme kde, ale budeme tam!"“

SK: „Jaké to bylo na misi?“

Standa Havlíček: „Na to je velmi těžká odpověď. Smutné, veselé, náročné... Vyčerpávající, nabíjející, ubíjející Bylo horko, hodně vlhko, zima, bláto, hmyz, hadi... Nedá se to asi jednoduše popsat, vím, že to byla neobyčejná zkušenost. Přesnější odpověď najdete v knihách, které lékaři bez hranic Tomáš Šebek nebo Jan Trachta o misích napsali. Pokud by to bylo málo a nestačila odpověď chirurgů, zkušenosti lékárníka z mise jsem se snažil vypsat do knihy Syn Buvola.“

ANTI: „Jak jste se dostal k Lékařům bez hranic?“

Standa Havlíček: „Po otevření české kanceláře Lékařů bez hranic v roce 2006 přinesl lékárenský profesní "Časopis českých lékárníků" krátkou informaci a později také příspěvek mojí kolegyně lékárnice Petry. A já se o deset let později přihlásil, prošel vstupními testy a odjel na misi. chvíli mi to rozhodování trvalo, já vím“

ANTI: „Co pro Vás organizace Lékaři bez hranic znamená?“

Standa Havlíček: „Zavazující mezinárodní respekt a práci, která má smysl. Také nové přátele kolem celé zeměkoule a trochu ješitně i pocit vyjímečnosti a čest patřit do téhle "skvělé společnosti".“

Zdenka Kovářová: „V minulosti sbírali některé útvary vojáků lékárničky.Pro dětský oddíl jsme tehdy usporadali setkání a divily jsme se tomu co všechno místní používají.U nás se spíše s tímto materiálem po době použitelnosti plýtvá.“

Standa Havlíček: „Lékaři bez hranic ve všech projektech zavádí a dodržují vysoké standardy péče odpovídající principům srovnatelným s pravidly v EU. K tomu rozhodně patří i zásady správné distribuční a správné lékárenské praxe. Jakékoliv používání léků a dalšího zdravotnického materiálu po době použitelnosti by bylo v rozporu s těmito principy a proto to neděláme. Naopak se snažíme dobře plánovat a efektivizovat zásoby, abychom na žádném projektu neplýtvali. To je koneckonců i jeden z nejdůležitějších úkolů pro lékárníky na misi: Dobře plánovat, chytře obejdnávat a racionalizovat (kontrolovat) spotřebu.“

Líba: „Tohle není dotaz, ale poklona pro Vás všechny LÉKAŘE BEZ HRANIC.“

Standa Havlíček: „Děkuji - i my se takto skláníme před našimi dárci a také před "domácími" spolupracovníky na misích. Bez pomoci dárců a pomoci místních lidí by to šlo podstatně hůř.“

Nikola: „Jaký je Váš nejsilnější zážitek z mise?“

Standa Havlíček: „Z kažé to byl jiný. Z Jižního Súdánu úspěšný porod zdravé holčičky z mimoděložního těhotenství nebo úspěšná adopce sirotka (také holčičky) nelezené u vesty nedaleko naší nemocnice. V Bangladéši mě až k slzám dojala vzájemná solidarita dětí. A nedojala jenom mě, je to příběh, který v přímém přenosu rozhlasového vysílání rozplakal i Lucii Výbornou. A když to dobře dopadne, najdete honejenom v archivu ve zvukové podobě, ale také v příští knize.“

Iva: „Jste ženatý? Máte rodinu?“

Standa Havlíček: „Ano, mám dvě dcery 22 a 17 let.“

Vlastik: „Omlouvám se, jestli ve vašich očích budu vypadat cynicky, ale nemyslíte, že místo neustálého "pomáhání " v zemích, kam jezdíte, by pomohlo poskytnutí antikoncepčních tabletek?Osvěta a prostředky? Nebylo by to do určité míry řešení? No a hlavně , aby se pracovalo a ne, aby čekali na milodary, co se jim doveze.“

Standa Havlíček: „Není třeba se omlouvat ani se cítit cynicky. Je to zcela legitimní dotaz. Pokusím se váš pohled trochu změnit. 1. celá řada zemí, ve kterých pomáháme nemá problém s porodností nebo s nastavenou rukou. Jde o válečné zóny, kde nejvíce trpí civilní obyvatelstvo a zejména děti. Děti do války nepatří, na tom se asi shodneme. Není v našich silách, ukončit války ve světě, ale můžeme pomáhat, aby v zemích, kde se válčí, netrpěly děti. Naše svědectví pak, doufejme, přesvědčí - přesvědčuje světové mocnosti a jejich vlády, aby svým vlivem válečné konflikty ukončovaly. 2. celá řada zemí, ve kterých působíme, potřebuje pomoc v důsledku přírodní katastrofy. Zemětřesení v Haiti nebo v Nepálu nebo letos záplavy po hurikánu Idai v Mosambiku. Ani tam není problém vysoká porodnost nebo očekávání milodarů. 3. V několika málo zemích, kde působíme (a ano, třeba Jižní Súdán může být příkladem) je vysoká porodnost a chudoba. I to je ale důsledek nedávné válečné minulosti. V našem projektu byla kromě standardní zdravotní péče poskytována i "osvěta". Prevence onemocnění, plánování rodičovství. Za posledních 10 let se díky tomu změnila i úmrtnost dětí pod pět let, místní mi říkali, že bývala doba, že jim zemřela polovina dětí. Doslova říkali, že když dají bohu jen polovinu svých dětí, je to spravedlivé. Díky osvětě a dostupné zdravotní péči, díky vzdělání místních najednou tolik dětí neumírá a není potřeba jich tolik mít. Už nejsou rodiny s deseti dětmi (ze kterých zbude 5), ale častěji mají jen 4 nebo 3, vědí, že jim přežijí. Možná v další generaci už budou mít jenom 3 nebo 2. Porodnost totiž nesnižuje antikoncepce. Mnohem efektivnější je vzdělávání a zlepšení chudoby.“

Vera: „Dobrý den, prosím, může se k misi Lékaři bez hranic přihlásit kdokoliv? Dá se nějak z České Republiky pomoci?“

Standa Havlíček: „doporučuji stránky Lékařů bez hranic. celý postup je tam podrobně popsán. A nehledáme jen zdravotníky ale i jiné profese. https://www.lekari-bez-hranic.cz/koho-potrebujeme-0 https://www.lekari-bez-hranic.cz/pojedte-na-misi“

Simča: „Dobrý den, pane Havlíčku :-) Děkuji Vám za Vaši oddanost a odvahu k této humanitární cestě, na které se budete aktivně podílet! Obdivuji Vás i Vaši rodinu. Přerji Vám hodně úspěchů a spokojenou cestu.“

Standa Havlíček: „Děkuji, doma to vyřídím.“

Eva Hozová: „Vážený pane doktore, opravdu mě zajímá kde mají tyto děti tatínky. Takhle to vypadá,že se vyskytují pouze při jejich výrobě, ale už ne při jejich obživě .Přitom Afrika je opravdu bohatý kontinent.“

Standa Havlíček: „Tahle odpověď bude rozhodně nad rámec organizace Lékaři bez hranic. Je jenom moje a s Lékaři bez hranic nemá nic společného. Afrika je rozhodně bohatý kontinent. Po koloniálním "drancování" na kterém se podílely zejména evropské země (Británie, Francie, Belgie, Holandsko a další) a ovlivňování mocnostmi v období studené války (západ x východ)dnes převládá zájem ekonomický. zanedlouho bude Afrika druhý spotřebitelsky největší trh světa. i proto tam masivně investuje Čína (africký "dluh" Číně dnes přesahuje 140 miliard dolarů) druhým největším investorem v Africe je Rusko (přes 50 miliard dolarů). Bohužel jsou to hlavně investice ve vojenském materiálu a zbraních. S mnoha tatínky jsem v naší nemocnici měl čest spolupracovat. Díky tomu, že měli práci, podporovali nejenom svoje rodiny a děti, ale často také rodiny svých a manželčiných rodičů nebo rodiny sourozenců. Mnozí z nich pracují daleko od svých rodin a vidí se s nimi jen několikrát za rok, případně za několik let.“